Deník šíleného vědce
Tohle je volné pokračování na motivy deníku šíleného programátora, který se později stal šíleným vědcem, který neopatrně odešel do průmyslu a stává se proti své vůli programátorem. Kruh se uzavírá.
Na začátek pár organizačních věcí pro ty, co by se snad odvážili přijet.
- Pas se strojově čitelnými údaji ("biometrický") (musíte mít než si začnete zařizovat víza)
PayPal (musíte mít než si začnete zařizovat víza)(prý už není potřeba, dá se platit i kartou)- ESTA víza (zařiďte si ESTA, turistické víza jsou hrozně moc práce a budou se na vás tvářit divně)
- Návod na přežtí na letišti po cestě do USA
- Sbírání mil za létání (dostanete slevy a jistější místo v letadle, ve státech vás jinak občas z letadla vyšoupnou, tzv. overbooking, na místě se pak nedá moc bránit bo jinak dostanete nařezáno; lepší je tomu předejít)
- Moje zápisky z autoškoly (pokud tu chcete řídit, měli byste si projít aspoň začátek, některé pravidla jsou vtipné)
Následuje slibovaný deník ...
24. srpna 2017
Píšu trochu se zpožděním, doletěl jsem sedmého na letiště v San Franciscu. Teď už se celkem daří, prvních pár dní bylo trochu krušných.
Letěl jsem v business class, dost divná zkušenost na pomezí nepříjemnosti a trapasu, příště budu vědět že už ne. Bylo tam spousta lokajů co se chtěli přátelit a povídat si, bylo to trochu moc. Navíc nám rozdali sluchátka co tlumí zvuky z venku, takže každá konverzace začínala: "Co, cože, co?"
Imigrační prošlo v pohodě, pašoval jsem velkou hromadu sladkostí ale nikdo mě nekontroloval, byl jsem za dvacet minut venku. Trochu jsem zatuhl v půjčovně aut, byla tam asi tříhodinová fronta. Pak mě zradil telefon, nechtěla mu fungovat GPS, pořád jsem ztrácel signál a pak ho nacházel jinde a čím jsem byl blíž domu tak ta šipka byla náhodnější a zmatenější, nakonec jsem to našel poslepu. Byl jsem tou dobou asi dvacet hodin vzhůru, moc mi to nemyslelo. Taky na mě už pár hodin čekala nějaká ženská, co mi měla předat klíče tak jsem se snažil co nejvíc spěchat a to mi moc nepřidalo. Nastěhovali mě na 45 dní do provizorního bytu, s bazénem, sušičkou, televizí a dost výkonným drtičem odpadu ve dřezu. Koupil jsem si nůžky od Fiskars a teď je moje oblíbena zábava střihat nůžkama na proužky slupku od melounu a drtit je ve dřezu.
Takhle nějak vypadá můj idealizovaný den.
První den ve fachu byl dost vtipnej, napřed nás všechny vyfotili (nastupovalo nás ten den asi 160), pak nás vzali do kina kde nám nějaký špatný komik pouštěl takové ty skeče kde proti sobe jdou Mac týpek a PC kravaťák. Když už jsme viděli dost podprahových informací, tak nám rozdali trička a přístupové kartičky a šlo se na oběd, každý se svým manažerem. Po obědě trochu pokec, prohlídka kanclu (bývám v MT06 ale budeme se asi na jaře stěhovat), rozbalení počítače. Dostal jsem nějaký současný/nový MBP, je to sranec, má stejnou konfiguraci jako můj starý počítač co už jsem se roky odhodlával upgradovat, jen s horší grafikou a diskem. Všichni v kanclu mi ho ale i tak závidí, tož hádám mohlo byt hůř.
Druhý den byl nějaký tutoriál na nastavení všech korporátních účtů a základy práce s macOS, tož jsem pochytil nějaké klávesové zkratky a tak, není to takové utrpení jako jsem čekal. No ale Windows mi chybí, můj osobní počítač je ve skladu a čeká až se nastěhuju do svého bydlení. Na provizorním bytě mám jen malou desku s ARMv7 a Linuxem (než jsem odjel, mel ji půjčenou kolega který s ní cosi provedl, takže první týden jsem byl úplně bez počítače ale pak se mi to povedlo přeflashovat). No ale na maily a nějaký filmy stačí. Na televizi se tu koukat nedá, jednak je všechno krom blbosti nejhoršího kalibru placené a jednak jsem potřeboval prodlužku a vypojil jsem většinu těch televizních krabiček ze zásuvky. Dokoukal jsem nový díly Červeného Trpaslíka a teď moc nevím na co koukat, tak sjíždím nějaké filmy co jsem vyzálohoval Kaje. Co mi chybí je hudba, blbec jsem si přestěhoval repráky, teď jsou ve skladišti ale za pár týdnů je dostanu. Kdybych je nechal v Čechách, mohl jsem si už dávno nějaké koupit tady. Tak mám hudbu aspoň v autě, předevčírem jsem dával dokupy skripty co by z FLACu co mam udělaly nějaké mp3 kterým to auto rozumí.
První týden proběhl celkem bez vzrušeni, human resources ztratili moje udaje takže jsem byl bez přístupu do kanclu i do sítě, tak jsem se hodně poflakoval a otravoval náhodné lidi aby se mnou šli na záchod a pak mi otvírali dveře po cestě zpátky do kanclu. Během týdne se z toho stala celkem katastrofa, dělal na tom ve dne v noci tým lidí bo jim pomalu ale jistě docházeli šéfové kterým se postupně reportoval jejich neúspěch. Přístup jsem hádám dostal v patek večer ale pak jsem teprve mohl začít žádat o bezpečnostní prověrky, takže pořád vlastně nic moc nedělám. Ale už mi odtajnili na čem budu dělat, tak jsem celkem spokojenej. A obědy jsou dobrý, maj tu takovou svoji menzu ale na rozdíl od té Brněnské tady umí uvařit brambory skoro až al dente. V kuchyňce u kanclu máme fakt dobré espresso, to si užívám.
Hádám druhý nebo třetí den jsem našel stěnu, tak chodím zatím boulderovat, až budu mít svoje lano tak si musím udělat papíry na prvolezení (Amerika, no) a budu moct zase lozit do výšky. Ale i tak je to fajn, docela mi to jde, hned poprvé jsem vyškolil nějakýho typa z Google co tam padal jak pytel brambor. Už jsem tam aj potkal borce z Brna, hádám teď o víkendu zajdem na pivo.
Tuhle středu jsem byl se svým opatrovníkem (vypadá jako obtloustlej plešatějící Morgan Freeman ale řídí jako Niki Lauda, je s ním celkem zábava), obhlídnout byty a pojíst nějakou Vietnamskou polívku. Hádám se budu stěhovat někam na El Camino Real pokud bude volné nějaké podkroví. Ještě si budu muset koupit auto a znova si udělat řidičák, na to se moc netěším, je to pruda. Apple sice má nějaké autobusy ale kolem mě žádný nejezdí, jsem moc blízko (mám to asi 10 minut po dálnici). Občas tam vídám nějaké borce na favoritech ale takový sebevrah už asi nejsem.
O víkendech se snažím trochu vyrazit z města a podívat se kamsi do divočiny. Zatím jsem viděl jen králíka, ale prý jsou tady dost běžné pumy, hadi a tarantule. Trochu jsem přestal běhat. Minulý víkend mi to teda spolu s mou lenosti překazil Brněnský děkan který se vyloupl v Mountainview, tak se šlo na pivo, byl tady na nějaké exkurzi do výrobních hal Tesly. Chtěl bych se podívat na atomovou střelnici do Nevady ale tam je pořadník s prvníma volnýma místama až v květnu. Tak zatím asi jen ty Yellowstony a Yosemity. Hned jak bude nějaký prodloužený víkend. Zatím jsem naspořil celkem tři hodiny dovolené, technicky se to nedá ani vybrat. Ale mam dobrého šéfa, když si cosi potřebuju vyřídit, nechá mě jít i tak.
8. září 2017
Dokopal jsem se zařídit si účet na Flickru, vyhodil jsem nějaké fotky tu (můžete si zazáložkovat, budou tam postupně přibývat).
V pondělí byl svátek práce, tak jsem se o víkendu byl trochu projet, cítil jsem se nostalgicky a chtěl jsem se podívat na Interstate 15, silnici z konečných titulků ze Strach a hnus v Las Vegas. Udělal jsem takové menší kolečko.
Napřed k jezeru Tahoe, trochu jsem to podcenil se sháněním limonády a vyrazil jsem v sobotu až asi v jednu odpoledne, k jezeru se dostal kvůli děsnému provozu až před šestou. Ukázalo se, že Apple mapy se nedají dohnat, slibovaly že tam budu za tři hodiny ale trvalo mi to spíš pět. Byl dost provoz, při výjezdu do sedla Sierry stály štrůdly, rozjelo se to až úplně u jezera. Vyběhl jsem malou tůru a frčel jsem do Ridgecrest kde jsem měl rezervovaný hotel. Nějak jsem nestíhal, vyrážel jsem v sedm večer s prospektem asi pětihodinové jízdy, tak jsem se stravoval výhradně na benzínkách nanukama a různýma druhama sušených krav.
Cesta od Tahoe na jih byla úplně nej super zážitek, skoro 300 mil (~500 km) po jedné dálnici co jede na východ od hlavního hřebene kde jsou všechny národní parky (Yosemite, Sequoia, ...). Yosemite trochu hoří, byl na to krásný pohled, hodně svítil měsíc, dělal pěkné modré pozadí černým kopcům po pravé straně, na kterých sem tam hořel ohýnek. Byl bych to vyfotil ale spěchal jsem a byla dost tma, asi by z toho stejně nic nebylo. Později nalevo nad Nevadou zuřila bouřka, bylo spousta blesků. Dálnici jsem měl pro sebe, za celou noc jsem potkal asi pět dalších aut plus sem tam stojící hasiče a nějakou patrolu co hledala pár kovbojů na útěku. Jel jsem skoro pořád o 10 - 20 mph (16 - 32 km/h) přes limit, ale i tak jsem dorazil asi o pět minut později než mapa slibovala.
Hotel jsem našel snadno, ve dvě ráno jsem zazvonil na recepci a z okna nade mnou se vysunula hlava spícího Inda co mi pohrozila že jestli se nechci ubytovat, zavraždí mě. Na večeři jsem neměl meloun co jsem měl týden v ledničce, pak celý den v autě a z nostalgie jsem se rozhodl že ho ještě svezu. Zapomněl jsem si nabíječku tak jsem celou noc měl zaplou televizi aby šla elektřina do bočního USB-čka. Ztlumil jsem si jas a kontrast, takže z obrazu jen tu a tam vyjelo divoce přebarvené čelo nějakého hrdiny z telenovely.
Ráno jsem vyrazil do Death Valley, moc jsem nevědel co čekat. Hned za městem začínala poušť a tak jsem začal fotit ale někdo tam divoce pálil z pušky tak jsem jel spíš dál. Pak začaly pěkná údolíčka, kaňony a zátočiny přesně jako z Rage. Ukázalo se že plánovat se vyplatí bo v poušti nebyl signál a já neměl tušení kam člověk má jet, aby cosi viděl. Zachránili mě nějací rangeři co vybírali vstupné a prodávali papírové mapy (signál jsem dostal až odpoledne v Nevadě na cestě do Vegas).
Asi by bylo dobré říct, že tuhle zastávku jsem důmyslně plánoval, v pátek před víkendem totiž v San Franciscu co půl hodiny hučely sirény a meteorologové vyhlásili varováni že bude nelidsky teplo a že důchodci co nemají doma klimu by se měli jít slunit do supermarketu k regálům s mraženou pizzou. Knihovníci taky zveřejnili seznam klimatizovaných knihoven ve snaze jich pár udolat k pořízení kartiček. Výlet do pouště byla tedy logická věc jak se vyhnout davům.
Celkem to fungovalo. Když jsem zastavil u skanzenu boraxového dolu a vystoupil z auta, instantně jsem se opotil. Chtěl jsem si to obejít, vypadalo to na pár set metrů max, tak jsem nechal deštník v autě. Poslední úsek jsem proběhl sprintem a vyplašil nějaké Portugalce kteří si asi mysleli, že jim chci vypustit gumy a nechat je tam bídně pomřít. Pak jsem se potil ještě asi půl hodiny a musel zastavovat abych si vytřel pot z očí. Pak zastávka na Zabriskie Point (kde Pink Floydi tuším propotili nějaký koncert) a na Dante's View. Velký bílý flek dole v údolí je solná plocha.
Pak už jsem celkem prchal do Vegas, navigace hlásila devět hodin cesty a já už věděl že jí to nesmím ani zdaleka věřit. Udělal jsem si malou zastávku v Shoshone, tušil jsem nějakou referenci na Firewatch, ale asi jsem nic neobjevil. Jen skály a kameny měly stejný tvar jako ve hře. Vegas samo o sobě nic moc, ani jsem si nevšiml že už jsem tam, žádný nápis vítající gamblery jsem nezaznamenal. Fotogenické je asi jen v noci, megalomanské hotely tam sice byly všude, ale asi nic moc k vidění. Tak jsem prchal ...
Bohužel nic moc se nekonalo, teď je tam tříproudová dálnice a k vidění jsou jen supermoderní sluneční elektrárny (Blade Runner předvídá, že jich bude jen víc) a sem tam nějaké ruiny opuštěných vesnic. Cesta zpět byla trochu trýzeň, po dálnici 5 už jsem jel v pořádném štrúdlu a bože Američani neumí řídit. Všichni se cpou doleva a pak tam brzdí provoz, ostatní je divoce objíždějí ze všech stran. Taky všichni svítí dálkovýma což je mega utrpení protože provoz co jede v protisměru není oddělený zábranou, jen se občas trochu vzdálí a třeba jede z druhé strany malého remízku, což pomůže.
Někde u Bakersfield mě sabotoval iPhone, bastard hlásil že nemá signál, což jsem bral jako ok v poušti ale pak už to začalo být divné, někde u Patersonu jsem začal tušit zradu a hajzlíka za trest restartoval, což pomohlo. Nakonec jsem jel podle ceduli a zajel si asi 100 km navíc dost odpornou cestou kolem Tracy a přes San Jose. Doma jsem byl v pondělí ve dvě ráno a měl celý den a celou noc na zotavení a probrání fotek.
25. září 2017
Dneska jsem byl na novem Aronofskyho filmu (Mother!). Je to masakr, jestli jste ještě nebyli tak běžte, jen neudělejte stejnou chybu jako já a běžte v nějaký normální čas ať nejste v kině sami.
26. září 2017
Kamarádi, milenky, přátelé, Pavle Svobodo,
TL;DR - Čau :). Napište jak se máte, přijeďte na díkůvzdání.
Dlouhá verze:
Tož jsem v řiti a jsem vám prd platný, správně? Ne tak docela.
1) Jsem nastěhovaný a oficiálně přijímám návštěvy. Můžete přijet až na 14 dní (na víc než 14 dní už byste byli spolubydlící/domácí miláčci a všechny by nás vyrazili z bytu). Bohužel věc se má tak, že nemám téměř žádnou dovolenou, takže za normálních okolností se vám nebudu moci krom víkendu věnovat, pokud nejste speciální. Ale sem tam jsou nějaké svátky. Vánoce už jsou zabrané (surprise, surprise) ale týden kolem díkuvzdání budu mít za napáchané hrdinské činy volny (november 18-nov 23, na 24 se dá asi předstírat práce z domu a protáhnout to do nov 26).
Bydlím na 3600 Flora Vista Ave v Santa Clara, mam volný dost megavelký obývák do kterého by se vešlo tak 20 lidí ve spacáku, kdyby se měli rádi. Můžete tady hádám crashnout i když budete v okolí na konfeře. Extra klíče mám, z letiště vás rád vyzvednu (SJC Mineta mám asi 15 minut od domu, SFO asi půl hodiny nebo trochu víc podle provozu). Na konferu vás můžu ráno házet, případně Lyft / Uber tady funguje jako vysoce kvalitní adrenalinová zábava. MHD je tady dost děsné, ale pokud máte hodně času a jednodolarových bankovek, taky se dá, jen to není tak dobré jako stripbar.
Pokud sem chcete cestovat, potřebujete pas s biometrickými údaji (má vepředu takovou zlatou hranatou ikonku, obyčejné pasy ji nemají) a potřebujete si zařídit ESTA (platí hádám dva roky, můžete na něj dělat až devadesáti-denní výlety do států, dělá se přes internet a trvá zařídit asi 48 hodin, no většinou to projde do pár minut). K zaplacení ESTA potřebujete (kamaráda co má) PayPal. Nějaký podrobnější návod se formuje na vrchu téhle stránky. Prozatím mi můžete napsat mail, pokud budete potřebovat poradit. Pokud jste nikdy neletěli do států (nebo neletěli nikam), taky bude nějaký podrobnější návod jak přežít na letišti.
Zpáteční letenky stojí cca 20000 Kč ale dají se pořídit i za 8000 pokud je zařídíte v předstihu a/nebo máte nasbírané míle. Je dobré si zařídit frequent flyer, abyste se nestali obětí overbookingu (poznáte velmi snadno, váš boarding pass nemá přiřazené sedadlo (číslo buď chybí, nebo je tam napsané "At Gate") a před bránou pak musíte na kolena a bojovat s ostatníma zoufalýma pasažérama o letušku, párkrát se mi to stalo a je to celkem zvraceny způsob jak trávit čas). Lepší způsob jak trávit čas je koupit si křupavou sýrovou a kuřecí quessadilla v terminálu 4 na Chicago O'Hare, lepší jsem zatím nejedl. Jaký frequent flyer potřebujete záleží na tom čím poletíte, pokud to s létáním myslíte vážně, je dobré mít Miles and More, One World a Flying Blue, tím pokryjete všechny civilizované aerolinky (mladí doktorandi by to měli mít povinné, ušetříte tím spoustu peněz až poletíte někam na mimofakultní výlet; řádově tisíce až deseti-tisíce).
2) Mam nějakou 15% slevu (oficiální, pro kamarády a rodinu, žádná černota, doručení na Českou adresu, zařízení v České lokalizaci) na ty naše srance, takže kdybyste si z nepochopitelných důvodu chtěli koupit něco předraženého, můžu vám to udělat míň předražené. Ale zrovna Český Apple store je předražený extrémně, hádám i se slevou bude dražší než co najdete na Heuréce. Ale můžem to zkusit. Asi vám taky případně můžu koupit věci co se prodávají jen tady.
3) Máme v Apple nějaká volná místa pro iSLAM-isty a ML-lidi, pokud si chcete udělat výlet sem a dostat letenky, $300 a jeden (1) oběd v Caffé Macs zadarmo, můžete mi zkusit poslat vaše CV, napráskám vás zodpovědným autoritám.
4) Mám adresu v USA, do nějakého rozumného objemu jsem ochotný a svolný vám přeposílat balíky do Evropy (věci z eBay / Amazonu co nejdou poslat, případně sbalení víc malých balíčků do velkého, případně snížení udané ceny balíku abyste nemuseli platit clo těm bastardům v Evropske Unii).
Máte se dobře? Mějte se na 500% parádně,
PS - Původně jsem vám chtěl popřát na 200% ale hej, co bych neudělal pro kamarády. Asi mi ten místní debilní pozitivismus leze na mozek.
PPS - Pokud jsem na někoho zapomněl, link si klidně vyměňte / přepošlete. Tohle je docela veřejný web.
5. října 2017
Díky za maily, fotky a různá neautorská čtení. Odpovědi na otázky z mailů ... Jo, hned bych jel na kolo, už jsem nebyl ani nevím. Minulý víkend jsem se trochu smočil ve vodě, byla míň studená než jsem čekal. Asi ano, iPhone je docela ok telefon, hlavně v něm je internet a mapy. A taky fotí líp než můj starý Android který (stále) fotí k nerozeznání od mikrovlnky (ale zase fotí pod vodou což můj iPhone ještě neumí). Ale jinak má taky dost nevýhod, už mě párkrát málem zabil na dálnici (to teď opravili v IOS11 a už při řízení tolik neotravuje), několikrát mě nechal zabloudit a musel jsem ho restartovat, nebo mi ukazoval cestu ale nešel přesvědčit aby posouval pohled takže jsem stejně nevěděl kam jet a zmateně kličkoval. Je o dost větší, než telefon co jsem měl, ale dělám na něm nějak záhadně o dost víc překlepů. A když už člověk udělá překlep, posunout kurzor doprostřed slova je totální bolest, na Androidu to je mnohem lepší. Taky na klávesnici nemám tečku a čárku a musím pořád přepínat, je to hrozně uživatelsky nepříjemné pokud člověk chce psát normální věty a ne jen pubertálně vydávenou směs písmen bez interpunkce. Když jsem ho dostal, chtěl jsem mu dát šanci a pro utužení přátelství jsem si chtěl změnit vyzvánění. Po asi týdnu intenzivního programování jsem to vzdal, není možné si tam dát vyzvánění které chci, jen co si člověk koupí. To co chci se prodává jen jako písnička na iTunes (dolar jsem jim dal) ale ne jako vyzvánění. Možná časem až budu víc ovládat naše interní nástroje, tak to tam dostanu, zatím jsem to vzdal a mám k němu odměřený vztah.
Mam se skvěle, koupil jsem si auto, matraci, židli a stůl a už se nemůžu dočkat až ho vezmu na nějaký poradny výlet, hodně přemýšlím o Los Alamos ale to se za víkend nedá rozumně stihnout. Už jsem ve svojem sporáku upekl dost dobrou buchtu a spousta lidi mi ji z nepochopitelných důvodů zalajkovala na Flickru. V práci dobrý, hádám si mě tu docela váží, asi bych to mohl flákat i víc než teď, ale i tak mám celkem pohodu. Mám super šéfa, směje se často a rád i mým blbým vtipům. Hodně boulderuju / lozím, chtěl bych se ještě letos dostat na skálu (zatím není s kým, skálolezci tu jsou vzácní, všichni lezou jen po překližce a na druhého). Ale hodně jsem se zlepšil, tuhle jsem vypotil 5.12a, to je hádám osmička devítka, na boulderu pomalu vymýšlím svoji první V6, V5 mi většinou nedělají problém.
Na ČSFD určitě budu dál působit, jen teď nemám doma internet. Minuly víkend jsem dal dokupy svůj milovaný PC (který jedinný z nás dvou zná moje heslo k ČSFD) ale snahy o připojení bytu k internetu zatím selhaly. Objednal jsem si technika ale nepřišel, nechal jsem si doporučit jiného ale místo něj přišel mail a sdělil mi, že je na mateřské. Zatím se snažím spíš ušetřit peníze a tak to nehrotím. S penězma je celkem zábava, když se koukám co kolik stojí, je můj oblíbený sport zaměňovat dolary za koruny bez přepočtu. Takže vydělávám kolem deseti tisíc "korun", normální minimální mzda v Čechách. Ale zase oběd v menza Macs člověk pořídí za desetikačku, plná nádrž stojí asi třicet korun (a když je rovina, vystačí na tisíc mil (1600 km), je to fakt dobrá nádrž), nákup jídla na týden udělám za stovku. Jedna židle, jeden stůl a nějaké základní nádobí stálo v IKEA pětistovku. Nájem už je horší, dva a pul tisíce, ale pořád docela dobrý kolejní průměr. Pokud si člověk ty částky nevynásobí dvaceti pěti nebo kolik je teď kurz, dokáže si tady udržet příčetnost.
Mňa, hádám tu budu muset chvíli vydržet, všichni říkají: "přijedem později." Ale to nevadí, já bych se sem taky nevláčel kdyby mi nezaplatili letenku.
Minulý víkend jsem se pokusil použít rokenrol k měření mostu.
14. října 2017
Týden štěstí a spokojenosti. O minulém víkendu nám zdemolovali staré poštovní schránky a místo nich dali nové. Moji schránku namontovali vybavenou šekem na sto dolarů, vlastnictvím k autu, přelepkami na 2018 a spoustou prímovních letáků z Tesca. Koupil jsem si průvodce na skály, už se těším až někoho ukecám a vyrazíme brousit žulu. V práci každou chvíli najdu nějakou hroznou chybu v čemsi, na středečním meetingu jsem dostal pochvalu za vytrvalost a neústupnost. Taky náš (můj na nějakou dobu poslední) článek vyhrál v Číně nějakou cenu útěchy, chudák Šošo nestihl dojít na konec Čínské zdi a musel se předčasně dekovat, aby mohl pózovat pro fotografy a převzít pergamen.
V pátek byla nějaká velká sešlost kde se mělo rozhodovat kam se bude směřovat vývoj technologií. Vytáhl jsem si krátkou sirku a měl jsem taky něco odprezentovat. Rozhodl jsem se udělat správnou věc, nikoho nešetřit a hned od začátku je cvičit na Český standard. Vyrobil jsem totálně zhovadilé slajdy, které bohužel nemůžu sdílet protože už se teď někde beztak tesají do kamene. Ale hádám můžu říct, že v nich figuroval Bela Lugosi v dost parádním obleku s obrovskými zuby, ninjové a kredenc. Zabil jsem přípravou jedno celé odpoledne a dost královsky jsem se u toho zabavil (jedno se musí nechat, Applí Powerpoint je vymakanější, mají líp zvládnutou průhlednost takže koláže se v tom dělají samy a taky člověk může dělat napůl průhledné vrstvy). Šéf se na ně asi před pátkem nestihl podívat, bo neprotestoval.
Pátek byl třináctého, a i když mám velitelství Apple kousek od domu, zabil jsem ráno dost času vyklepáváním popela z košile a přijel pozdě. Moc jsem se nestresoval, na minulé schůzi byla ptvní půlhodina na kafe a koblihy. Taky se mi vybil telefon a tak mi docela trvalo najít tu správnou místnost. V Apple se místnosti v každém patře jmenují podle různých témat. V naší budově jsou zasedačky podle fiktivních kovů (Mithril, Vibranium, Adamantium, ...), podle fiktivních planet (Vulkán, Duna, Pandora, ...) a tak podobně. Páteční meeting byl v Beatles, ale šmejdi kamsi zalezli, našel jsem jen The Doors a Rolling Stones. Nakonec jsem se odvážil otevřít dveře s varovnými nápisy "Finanční schůze (ne tady)." a "Pozor, tygr!" a vypadl na pódium vedle šéfa technologie který právě pronášel svoji motivační řeč. Ale nezpanikařil jsem, postěžoval jsem si na hroznou zácpu a v klidu se šel posadit. Moje prezentace byla chvíli potom a celkem prošla, nikdo proti ničemu formálně neprotestoval a polovina video engineering se válela smíchy pod sedačkami. Potom se hodně lidí přišlo pobavit a přispět nějakými nápady. Sice se nic z toho asi v původní podobě realizovat nebude, ale i tak to hádám na zamaštěného východoevropského vesničana v sandálech nebylo špatné.
Ale všechno dobré jednou končí, večer jsem ještě něco ladil a šel jsem z práce přímo do kina. Byl jsem na sebe hodně pyšný, že jsem zvládnul přejet všechny ty špagetové incidenty i bez navigace. Bohužel, trpaslík na pokladně mi dost suše oznámil, že mám lístky sice na správný čas, ale do jiného kina. Tak jsem si zakryl tvář rukami a popojel do Redwood City. Ještě jsem si kupoval večeři a přišel jsem pozdě, film měl být o tom jak se někde rozseká letadlo a lidi musí jít zbytek cesty přes nějaké celkem malebné kopce pěšky. Když jsem přišel, tak už bylo letadlo na kusy, všichni mrtví snězení a zbývala jen dost palčivě drsná romantika. Když se hlavní hrdinka konečně rozhodla spolknout knedlík a rozběhnout se do náručí svojeho nejvytouženějšího doktora, psychicky jsem to neunesl a za hlasitého nadávání, vyprovázen smíchem, musel odejít z kina.
Taky hoří sever Kalifornie, vítr to sem celkem žene, takže když se ráno vzbudím, smrdím jako kdybych trávil večer v nonstopu pálením velké hromady vajglů. A v úterý večer tady bylo 4.1 zemětřesení (no i tak se nikomu kafe nevylilo). A dneska jsem si zechcal gatě. Ale to jen tak na okraj.
10. listopadu 2017
Betatestování výletu do Grand Canyonu. Vymyslel jsem úžasnou věc - páteční odjezd. Počítal jsem s tím, že tak kolem páté maximálně vypadnu z práce a v šest už budu na cestě z města. Šéf se ale nechtěl odpoledne moc hýbat z kanceláře, nakonec jsem to už nevydržel. Musel jsem ho vzít, naložit do auta, odvézt na autobus - a cesta byla volná. Po balení a všem plánování bylo asi půl sedmé večer a já vyrazil na jih. Cesta šla pěkně, Lancer má mnohem lepší skla než bílá velryba kterou jsem měl na začátku půjčenou a hloupí Amíci svítící dálkovýma světlama na dálnici už jsou mi ukradení. Taky je mnohem jednodušší jim ujet. Přespání v Motel 6, byl hrozně bezpečný, ze všech stran ho hlídala policie a měla ho dokonce omotaný takovou tou žlutou páskou, musel jsem ji přeskočit abych se dostal na pokoj. Dali mi místo nekuřáckého kuřácký ale už se mi nechtělo skákat nazpět, tak jsem to nechal tak. Hádám jsem za těch pár hodin spánku ani moc nenačichl.
Druhý den se ukázalo, že Grand Canyon je fakt daleko a proto jsem změnil cíl na Joshua Tree National Park, se záměrem dát pak ještě Mojave nebo něco co by bylo blízko. Joshua Tree je dost neforemná palma co vypadá trochu jako kaktus a trochu jako umělý vánoční stromeček vyrobený ve sweatshopu gramlavými dětmi které nikdy neviděly sníh a nezažily vánoce. Park se po nich nejmenuje jen tak náhodou, hyzdí to tady totiž úplně všude. Ale jsou strašně odolné a děsně se množí, nedá se proti nim nějak bojovat.
Navštěvovat národní parky je ve státech velká pohoda, člověk si jen ukáže prstem do mapy, přijede, u vchodu dostane mapu a pak přesně ví kam jít a co vidět. V Joshua Tree je hodně výhledů, ale protože to je skoro celé dost placatá rovina, nedá se z nich nikam dohlédnout. Takže lidi jen zoufale zastavují na každém parkovišti a ženou se po stezce sto metrů s cílem nalákat co nejvíc dalších turistů k zastavení, aby se necítili hloupě sami. Tenhle systém se v praxi osvědčil. Někde uprostřed parku je pěkný pochod, obklopený několika skálami na které se dá vylézt, sem tam trčí i horolezec. Na konci je pak hora ze které je trochu výhled na blízké jezero Salton Sea, potkat se dá sem tam i nějaká hvězda.
Večeře nastala někde na rozcestí dvou dálnic v parádní mexické restauraci, kde se pořádně tlustí lidi nevejdou ani za stůl a kde vlezlí muzikanti šikanujou hosty tím, že jim hrajou u stolu až dokud nemají snězeno. Pak jdou teprve k dalšímu stolu, hrajou děsně falešně a vehementně se u toho zubí. Ostatní hosti, když vidí co se děje, jedí jídlo ve frantickém tempu a vůbec dělají všechno proto aby to měli za sebou, než se k nim hudba posune. Spíš než podstupovat tuhle potupu, radši odchází s vředem a kabelkou nacpanou fazolema a režnou tortilou. Ale měli dobrou limonádu.
Po pěkně stráveném dni přišel zasloužený odpočinek. Jsem zdechlý buržoáz a tak spím po hotelech. Hlavně člověk může o půlnoci přijít, najít si ubytování neplánovaně kdekoliv a za pár kaček (mimo velká města se dají sehnat hotely i za třicet na noc). Hoteliér byl charakterní šedivec, dostal jsem klíče, ovladač na televizi i pusu na dobrou noc. Když jsem mu chtěl ráno nechat šestihvězdičkové hodnocení, dočetl jsem se že hotel je skrznaskrz prolezlý šváby, prostitutkami a drogovými kartely. Asi už jsem byl unavený protože mě nechali na pokoji, jen v pokoji vedle někdo celou noc hloubil plochým šroubovákem tunel do Mexika. A internet moc nešel, ale to nevadilo - přivezl jsem si svůj.
Druhý den byl ve znamení zmatení. Pro velký úspěch jsem se rozhodl navštívit Anza-Borrego Desert State Park. To už bylo o něco těžší, vstup do parku GPS označila s velkou jistotou jako nejkratší cestu ze srázu. Dokonce jsem udělal jedno párkilometrové kolečko abych zjistil, že jiná cesta tam fakt nevede. Tak jsem se rozhodl navštívit park bez mapy, někde jsem našel pěkný kaňon (slot canyon) a rozhodl jsem se k němu vydat. Celkem zázračně se mi povedlo trefit odbočku na šotolinu která k němu vedla a jal jsem se otestovat tlumiče. Na konci cesty se mi podařilo zastihnout někoho přicházet k autu, tak jsem se vyptal na instrukce jak se do kaňonu dostat. Nemohl jsem si být jistější kam jít. Hned po první šipce jsem okamžitě zabloudil, aniž bych to věděl. Ale bylo hezky, ne moc vedro i bez deštníku a já se těšil z procházky. Po chvíli začalo být jasné, že cesta se větví na nepřeberné množství odboček a že není šance náhodně trefit tu správnou, všechny vypadaly stejně dobře. Po chvíli motání se po poušti jsem si stoupnul na mraveniště a uviděl v dálce cestu, ke které jsem se rozhodl vydat. Musel jsem slézt ementálskou skálu dost parádního tvaru, vymletého vodou. Začínalo být jasné, že mám málo pití a že kaňon nikdy nenajdu. Rozhodl jsem se pro poslední zoufalý krok, vyběhnout na kopec obkroužený cedulkami "zákas vjezdu". Po chvíli jsem s hrůzou zjistil že kopec je plný hadů (byl jsem v žabkách), tak jsem jen rychle vyběhl nahoru, rozhlédl se kolem a pelášil zpátky dolů. Podařilo se mi celkem parádně naplnit objektiv foťáku velejmeným pískem, měl jsem pocit že dávat ho zpátky do pouzdra by mohlo být nebezpečné zdržení a nevšiml jsem si těch oblak prachu které jsem zvedal. Ale funguje, stačí jen setřást smětí na stranu a dá se fotit i bez fleků. Nakonec jsem se úplnou náhodou do kaňonu dostal, stál mi totiž v cestě zpátky k autu. Uprostřed kaňonu stojí blokáda vyrobená z čůrajících dětí, no nakonec se vyčerpaly a já mohl projít. Konec dobrý, všechno dobré. Něco málo jsem ještě přejel a byl jsem rád, když jsem se nad ránem dostal zpátky domů.
Na Grand Canyon bude rozhodně potřeba víc času. Aspoň o jeden den.
17. listopadu 2017
Díkůvzdání a život při 65 kilometrech za hodinu (za týden jsem přejel bezmála 7000 km, asi jednu šestinu obvodu zeměkoule, to odpovídá průměrné rychlosti 65 km/h i ve spánku). Spálil jsem asi 650 litrů benzínu, takový lepší dětský bazének. Spotřeba nic moc, ale dlouhé kusy cesty jsem jel mezi 180 a 200 km/h, Tady je benzín pomalu levnější než kafe, co ho člověk na benzínkách a po cestě vypije. Budou fotky a bude parádní blog ... časem. Teď ovšem nastává návrat do reality a je hodně práce a málo času na všechno.
Video má děsný zvuk, ale na telefonu (a jiných zařízeních co nehrajou basy) se to dá přežít celkem v pohodě.
Pro velký úspěch jsem zopakoval trik s pátečním odjezdem a dostal se nad ránem někam na hranici Kalifornie a Arizony, do městečka Needles. Cesta byla poklidná, po překonání kypějícího štrůdlu lidí prchajících z města jsem byl na silnici, která se protáhla snad kolem všech Kalifornských vepřínů, sám s občasným kamionem. Těsně nad půlnocí jsem začal stoupat do horského průsmyku na východ od Mojave, ve kterém se zasekla úplně parádní mlha. Pak už i kamiony měly útrum bo začalo mrznout a musely zpomalit nebo zastavit. Přespal jsem v dost parádním motelu a těšil jsem se jak se mi daří. Z omylu mě vyvedla ranní sprcha, kterou asi navrhoval sám Wernher von Braun - v sekundách naplnila celou koupelnu mrznoucí směsí vody a vzduchu v dokonalé emulzi, roztrhala zástěnu a já měl co dělat abych popadl dech a zachráníl si aspoň holý zadek. Fakt jsem si chtěl umýt vlasy, ale ne v takových podmínkách. Měl jsem velké štestí, že jsem večer byl moc unavený a do sprchy nešel, to by mě zabilo.
Další den jsem se rozhodl zajet co nejvíc na východ, až k Horseshoe Bend - zátočiny řeky ve tvaru podkovy. Cesty bylo ještě požehnaně, ale utíkala celkem příjemně - Arizona má spoustu dálnic s limitem 75 mph, takže člověk může celkem beztrestně jet 140 km/h. Jedna menší zastávka na benzínce, koupil jsem si za čtyři kačky mapu Grand Canyonu (kterou jsem pořád ještě neotevřel). Na benzínce se moje GPS ztratila (ještě že nejsem u Maps týmu, tolik špíny kolik jsem na ně slyšel za celý výlet bych asi psychicky neunesl). Díky tomu jsem zabloudil na pár kilometrů na Route 66, obklopené ze všech stran slogany na Burma Shave. Potom se začala krajina trochu proměňovat, napřed to byla žlutá poušť s pravidelně zasazenými keříky, pak trochu zrůžověla a pak úplně zčervenala a vyrostly jí kopce.
Měl jsem radost a tak jsem zastavil stopujícímu indiánovi. Skvěle jsme si rozuměli. Byl němý, ale hned jak mě viděl, vrátil se mu hlas a začal mě učit válečné pokřiky. Na oplátku jsem ho pohostil nakrájeným ananasem ve vaničce. Posunkoval mi, že má špinavé ruce a nemůže si to sníst, tak jsem zastavil abych mu mohl půjčit vidličku co jsem si vzal s sebou. Napřed se děsně poděsil, myslel si asi, že zastavuju abych ho vykopl z auta. Za okamžik se ale už zase smál a vesele napichoval první kostičku. Po chvíli začal gestikulovat ať šlápnu na plyn, hádal jsem že svůj kus prérie dobře zná a ví, kde jsou hlídky. Ani na chvilku jsem nelenil a poslal pedál k zemi. Ale jemu to nestačilo, pořád ukazoval ať šlapu, tak jsem podřadil a poslal ručičku k červené zóně, pak byl konečně spokojený a po jeho tváři se rozlil blažený klid ve formě paralýzy. Muselo se mu pořádně stýskat po domově, rozuměli jsme si naprosto dokonale. Po nějaké době jsem pochopil, že jeho sveřepé rysy a dlouhé rovné vrásky nejsou znakem klidné důstojnosti a moudrosti ale spíš nejhlubšího zděšení. Po třošce gestikulace jsem pochopil, že šlapat jsem měl spíš na brzdu a že jsme jeho teepee nechali daleko za sebou. Opatrně jsem ho odvezl zpátky a nechal ho vystoupit kde chtěl. Ve vší konsternaci jsem si nevšiml, že mi ten všivák stopil moji jedinou vidličku.
K Horseshoe jsem dorazil pozdě k večeru, nervózně jsem párkrát obkroužil parkoviště, nacpal se do díry mezi dvě špatně zaparkované auta a upaloval ke skále. Podzim v poušti je svinstvo, je sice pořád dost teplo a nepadá tady ze žádných stromů barevné listí, ale stmívá se stejně brzo jako všude jinde. Namlátil jsem pár fotek, ale nic moc z toho nebylo, slunce bylo pořád v záběru. Nezlomen nezdarem jsem se vrhl zpátky, vyprovázený Budhistickými nadávkami o létajícím písku, ve snaze vidět ještě severní okraj Grand Canyonu. Něco se povedlo, ale moc toho nebylo. Večer jsem jel ještě asi pět hodin do hotelu ve Wiliams, přespat v dobrém místě, abych zvládl nějaký lepší výšlap v dobrém světle a aspoň kus cesty do San Diega, kde v pondělí koncertují Mogwai, lístky už jsem měl koupené.
...
Ve Wiliams jsem si na benzínce našel hotel a asi o minutu později jsem už stál před ním. Na recepci se právě děsně vztekal nějaký nervní cizinec, poprvé asi platil hotel. Vůbec nechtěl přijmout, že musí platit městskou daň (asi pět kaček) a požadoval jména lidí, kteří se tímhle zločinem obohacují. Úplně mu praskly nervy, chudákovi lítaly všude sliny, recepční se pořád dokola jen omlouvala a jinak se nic nehýbalo. Přede mnou stáli asi tři další lidi a nikdo neměl to srdce tuhle telenovelu vypínat. Nakonec jsem dostal pokoj u zadního kraje hotelu, napřed jsem si liboval jak to mám blízko z auta do pokoje ale než jsem přenosil všechny tašky s proviantem, pokoj jsem si vyvětral a pak tam byla ještě dlouho dost děsná zima (venku bylo pár stupňů pod nulou).
Mám osvědčený takový dost nejapný výletnický systém, kdy si beru hodně tašek z recyklovaného papíru, co mají špatně nalepené uši a pořád se trhají. Jednu na oblečení, jednu na foťák, kamery, držáky, kabeláž a jednu na jídlo, kartáček na zuby a mýdlo. Po celém dni v autě se obsah většinou v kufru rovnoměrně promíchá a nanést to všechno na pokoj je zábava. Navíc jsem si vzal "počítač" (jen Mac Book - doopravdy v tom není počítač), měl jsem v plánu podělat do práce něco mimoplánového, ale za celou dovolenou jsem ho nepoužil na nic jiného něž jako nabíječku na telefon.
Měl jsem hlad, a i když ještě nebyla ani půlnoc, už se mi nechtělo chodit nikam daleko na jídlo. Čátečně i proto, abych se vyhnul dalšímu případnému banjovému komandu - štěstí je jen omezené množství a tentokrát by mohla být řada na mě. Měl jsem s sebou pár rajčat a plechovku krabího masa. Problém nebyl, jak by někdo mohl tušit, otvírák. Problémový byl indián co mi sežral vidličku. Ale jako správný inženýr jsem vzal metrickou šestku. Je to parádní nástroj z nerezové oceli s módní modrou gumičkou která značí rozměr v celých milimetrech. Naprosto nevhodný k jedení malých kousků krabího masa které se přesně vejdou do desetimilimetrového dvanáctihranného kroužku na konci a propadávají zpátky na postel. Otevřený konec je trochu velký a nepolyká se moc dobře. Ale poradil jsem si.
Po včerejším nezdaru jsem byl se sprchou hodně opatrný, asi jako při aplikaci dvacetipěti-krokového postupu na zjištění alergie (používá se když máte velké množství nějaké substance a nejste si jistí co s vámi udělá. Napřed si dáte trochu před sebe a sedíte s ní chvíli v pokoji. Pokud se vám nic nestane, nakydáte si trochu na hřbet ruky, potom na zápěstí, potom na loket, a tak dále. Nakonec se v tom celí vyválíte, a pokud vám pořád ještě nic není, dá se říct, že asi alergičtí nebudete). Napřed jsem zjistil kam přesně vedou všechny potrubí a ujistil se, že nejsou použité žádné vysokotlaké ventily, potom jsem zkusmo zpoza krytu pustil vodu v umyvadle, abych ověřil, že teče i teplá. Po delším rozmýšlení jsem se rozhodl pustit kohoutek ve vaně, no na sprchu jsem se šáhnout neodvážil, měla podezřele podobný tvar jako R-7. Bylo jasné, že se budu koupat. Problém byl, že voda nezůstávala ve vaně dlouho a hned utíkala dírou, pohodlně umístěnou na dně. Ale měl jsem v autě balíček kobaltových žvýkaček, trpkých a svírajících ale naprosto perfektních pro tuhle práci. Rozžvýkal jsem parádní O-kroužek a doprostřed přišlo padesát eurocentů, největší a nejzbytečnější mince, co jsem zrovna našel u sebe. Mexický dolar by byl lepší, ale nebyl k mání. I tak to byla nejlepší koupel, jakou jsem kdy měl.
Večer kolem hotelu něco obcházelo a nespal jsem moc klidně, měl jsem všechno jídlo na pokoji a beztak všechno bylo zakydané od imitace kraba. Ale ráno jsem zjistil, že jsem hned vedle hřbitova, takže to byly asi jen zombie na procházce při měsíčku.
Na snídani nebyl čas, hned jak jsem vypadl z postele, nastavoval jsem kurz Grand Canyon a jelo se. Jíst se bude až v pekle. Celkově jsem se naučil dělat v autě hrozné věci, řídit, otvírat plechovky a okýnka, loupat banány ... nohama. K největšímu šílenství mě ale přivádí Neil Youngův Porno Player, hrozně často se mu vybíjí baterka a je potřeba střídavě přehazovat kabely mezi přehrávačem a battery packem a nabíječkou (přehrávač nemůže být v nabíječce přímo, jinak hrozně bzučí), vypadá to asi takhle, jen to má micro-USB. Do Grand Canyon Village (západní konec GC) vede parádní horská cesta, za hodinu už jsem byl ve špatné frontě na lístky. Ale rangeři byli shovívaví a dali mi dvě další mapy a parkování na den. Po prohlédnutí jedné z mnoha map jsem měl v plánu udělat z toho road trip, začít u Hermit's Rest a skončit u Desert View (tzn. od západu k východu). Nakonec jsem se až k Hermit's Rest nedostal a zakempil jsem někde na západní straně vesnice. Vágně jsem tušil kde je kaňon, tak jsem se vypotácel do mrazu, přehodil kraťasy za kalhoty, vzal si z půlky dopitý džus a vyrazil na sever.
Výhled byl fakt parádní, i přes mírný opar. Měl jsem i úplně nádherné panorámátko, ale večer už jsem měl plnou SD kartu a potřeboval jsem si děsně nutně vyfotit zadek, tak jsem ho smazal. Ačkoliv jsem se vymotal úplně náhodně z parkoviště, hned přede mnou byl nápis: "Pozor led - mačky nutné!" a začínala stezka, na kterou jsem se bez přemýšlení vydal. Vůbec jsem netušil kam jdu, bylo jen jasné, že se stáčí kamsi dolů. Za nějakou dobu se mi vysmál Steve z Phoenixu za barevné ladění (červená bunda, červené kalhoty ... to je toho). Protože tady byl už po sté, vysvětlil mi, že stezka vede dolů k řece, a taky že s malou petkou pití tam umřu. Ale kdo by poslouchal rady Amerického důchodce opírajícího se o České hůlky Leki? Fakt je, že když jsem si spočítal kolik je hodin a kolik budu potřebovat času na návrat a cestu do civilizace, začal jsem sbíhat serpentiny poklusem, za vydatného štěrchání zbytečných věcí v kabelce (třicet deka drobných z různých zemí, deštník, dřívko na zaražení dveří, battery pack, čelovka, tři nabíječky a redukce do zásuvky, směs kabelů ...) a pleskání zrcadlovky. Tuším, že to bylo někde tady, kde jsem ztratil svoji druhou krytku objektivu (první jsem ztratil v parku na Phillip Island když mě příliv zahnal mezi koaly do bushe).
Nakonec se mi podařilo dojít až k řece, tam kde se hluboko dole zelenají stromy a od nich nahoru do levé horní třetiny vede světlejší pěšinka. Na konci té pěšinky je výhled na Colorado River. Dobrých 25 kilometrů pochodu, s dvěma a půl kilometry převýšení. Většina lidí si to rozloží na dva dny s přespáním v oáze dole. Já si to dal za šest a půl hodiny zběsilého tempa (i když na začátku jsem se dost coural, protože jsem ještě netušil co mě čeká). Za celý výlet jsem zhubnul pět kilo, většinu asi tady. Odfotit a utíkat, myslím, že jsem měl trochu úpal a rty rozpraskané od suchého pouštního vzduchu. Měl jsem hlad, uvažoval jsem, že budu okusovat dřívko, ale pak jsem se rozhodl si ho šetřit na horší časy. V hlavě mi rezonovalo něco co jsem slyšel od jiných turistů ("mají vrtulník, když se ztratíš, najdou tě") a hnal jsem se do kopce. Ze začátku se mi celkem dařilo předbíhat skupinky turistů, rozhodnutý udělat si pauzu až u třímílových latrín (poslední civilizované záchody, skoro nahoře, jen tři míle od parkoviště). Tam jsem se mohl napít. Pak se na mě pověsili nějací dva Íránci, pevně rozhodnutí mě předehnat. Byla to celkem dobrá hra a dostala nás skoro až k mílovým záchodům, kde Íránci odpadli. Chvíli potom odpadly moje nohy a do posledního tunelu jsem se plazil s přestávkami pomalu každých sto metrů. V autě mě čekal oběd šampionů - dva prášky proti smrti a smrtelná dávka kofeinu. Pak už jsem valil směr San Diego, kde jsem měl naplánovaný sanitární den a večer kulturní koncert jedné hudební kapely.
Někde na dálnici 8, směrem na východ ...
Ještě s koncertovým zvoněním v uších a pohonem na kafe se vydávám do Socorra v Novém Mexiku. Tam, kdesi v poušti, je schované jedno tajemství. Před více než sedmdesáti lety tam postavili železnou věž a na ní malou chaloupku. Docela prázdnou, až na šestikilovou kouli ze skoro čistého plutonia, pozlacenou a obloženou pečlivě vysoustruženými čočkami ze dvou různých chemických výbušnin a omotanou spletitou kabeláží. I když výbuch začal v několika oddělených místech, tvar čoček a rozdíl rychlostí jejich hoření vytvořil dokonale kulatou a neuvěřitelně silnou tlakovou vlnu, soustředěnou proti všem zvyklostem dovnitř, do středu bomby. Ta stlačila plutonium a rozdrtila beryliovou kapsli schovanou uprostřed. Berylium vyrobilo první sprchu neutronů, ochotně pohlcenou stlačenými a zahřátými atomy plutonia, a spustilo řetězovou reakci. Poušť se okamžitě roztavila, koule ohně proletěla oblohou. Z věže nezbylo vůbec nic. Pozorovatelé, schovaní dvacet kilometrů daleko, tehdy ještě nebrali černé brýle vážně a přišli o oči.
Ale spousta lidí si tehdy nebyla jistá. Ani sami vědci si nebyli moc jistí, jestli se řetězová reakce zastaví sama od sebe, nebo jestli se spustí fůze vzduchu nebo štěpení žulového podloží, a tak radši onu chaloupku postavili na vršku třicetimetrové věže. Tehdy se ještě nevědělo, že energie na zažehnutí fůze je naštěstí mnohem větší. Na druhou stranu se ani nevědělo, jestli se vůbec něco stane. Ale riskovat, že se na nepřítele svrhne plně nefunkční a vším vybavený prototyp úplně nové bomby, kterou by pak mohl obratem opravit a vrátit odesílali, se nikomu nechtělo. Bylo potřeba ji otestovat. Generálům to tehdy muselo připadat spíš jako biblický nesmysl, než jako vědecký experiment. Proč by zlatá koule, pomazaná kadidlem, obtočená v pestrých látkách a obložená různými obskurními artefakty, měla vybuchnout? Do dokonalosti to později dotáhla Indie. Pokud se jim dá věřit, jejich Beryliový startér má tvar lotosového květu.
Když slehl prach, zbyla tam jen velká louže zeleného radioaktivního skla. Spečený pouštní písek, nad kterým se jistě kdysi každý rozplýval. Všichni vědci a generálové tehdy museli mít na botách igelitové návleky, aby si to svinstvo nezanesli domů. Dnes už tam sklo není skoro žádné, stojí tam jen narychlo postavený obelisk ze špatně spasovaných kamenů, obehnaný ve velkém kruhu plotem. Na památku pokroku a (ne)vědy. Přesně tam jsem měl namířeno.
Ale Socorro je daleko a ještě jsem nevěděl, co mě čeká. Napřed mě vypekl terén. Od pobřeží jsem si to svištěl po rovince a zdálo se, že dojedu daleko. Pak se ale začaly zvedat hory a můj dojezd se zmenšíl pod sto mil - čas hledat si benzínku. Bohužel, milá GPS prohlásila první benzínku dobře přes sto mil. Tehdy jsem ještě nepanikařil, Apple mapy jsou totiž dost bídné a byl jsem si jistý, že tam bude pár benzínek, které na mapě nejsou. Trochu mě pak překvapilo, když tam fakt žádná nebyla. No šinul jsem si to za kamionem a snažil se šetřit. Ale nevydalo. Naštěstí jsem si pamatoval, že můžu zavolat dálniční patrolu, která mi musí dovézt galon benzínu. Byl by i signál, ale nepamatoval jsem si číslo. Naštěstí jsou čísla v Americe písmenková, takže stačí uhodnout dané slovo a číslo už se vymyslí snadno. Správné číslo sice není 800-TELL-CHP, ale ti už mě přepojili a za krátkých pár hodin už mě budili veselí policajti, celí žhaví do zachraňování řidiče rýžové rakety (tak tady říkají autům z východu).
Aby toho nebylo málo, ráno jsem si byl pro sushi. Objednávání je v některých restauracích děsně komplikované, člověk musí vyplnit celý dotazník. Když číšníce uviděla můj, jen zadeklamovala, že jim to potrvá tak hodinu, dala mi lístek s číslem a už jsem ji nezajímal. Využil jsem příležitosti a zašel si do obchodu s čajem, co byl poblíž. Měl jsem už dlouho děsnou chuť na čaj s kukuřicí. Když jsem se vrátil do restaurace, předal jsem číšnici lístek, a ta se mi pokusila předat čtyři velké tašky plné sushi. Když viděla můj výraz, málem ji to položilo. Po malém křísení a velkém diplomatickém úsilí se mi povedlo ji ukecat, aby si dvě ze čtyř tašek nechala. Byl jsem odsouzený jíst sushi po zbytek výletu. No ale aspoň jsem mohl při čekání na patrolu stylově posvačit v opravdové zenové prázdnotě. Tahle zábava mě spolu s pozdním vstáváním stála den, a už jsem se pak moc daleko nedostal.
Další den už byl ale bez incidentu. Jediným objevem večera bylo, kde jsou všichni Kalifornští policajti - na jihu, hlídají hranici se (starým? opravdickým?) Mexikem. Kolem hranice je spousta cedulí na pokračování, varujících před písečnými bouřemi, a s radami jak se při takové bouři nejlíp zabavit. Ale obloha byla klidná a ve tři ráno už jsem bušil na dveře hotelu v Socorru, kde mě přivítal velmi neradostný ind, vrazil mi papíry na vyplnění a hned někam odešel. Nebyl jsem si moc jistý, jestli si nejde pro brokovnici, ale naštěstí si šel jen pro úsměv a pro trenky. Pak už byl docela spokojený, zazubil se na mě, popřál mi dobrou noc a utrousil, že mě fakt chce vidět jak vstanu na snídani v sedm, a že jsem se ani na těch pár hodin nemusel obtěžovat s hotelem. Ale za třicet kaček a bez přidaných švábů, neber to. Sprchu jsem fakt potřeboval.
Ráno jsem rozlepil oči až pozdě dopoledne, a ani mi moc nevadilo, že jsem přišel o celkem parádní vafle s ovocem. Překlopil jsem se z postele do sedadla. Sushi jsem zapomněl na hotelu. Najít kamenný památník uprostřed pouště není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Na mapě je sice značka, ale navigace nezná žádnou cestu která by k ní vedla a dovede člověka na nejbližší tečnou dálnici. Ta je ale pořád několik kilometrů daleko. Na první pokus se mi podařilo zajet jen k oplocenému prostoru, kde mě přivítali neradostně vyhlížející vojáci. Při takových situacích je klíčové nezpanikařit a zvolit správnou rychlost s jakou se člověk otočí a uteče. Člověk se musí trefit do dost malé rychlosti, aby ho nezačali pronásledovat, ale zároveň dost velké rychlosti, aby zmizel dřív, než začne budit zbytečný zájem.
I přes úspěšný útěk se moje situace nelepšila. Kolem památníku nebyl signál a pokaždé jsem se musel vrátit asi padesát mil do civilizace, načíst mapu, naplánovat další zteč a vydat se zpátky. Po několika takových výletech mě to přestalo bavit. Do oblasti 51 jsem se po takové zkušenosti moc nehrnul. Jako náhradní plán se celkem dobře rýsovalo Velmi Velké Pole.
Velmi Velké Pole není zemědělská výstava, jak by se mohlo zdát. Je to pole satelitní, stojí tady spousta obrovských satelitů hltajících oblohu. Jsou na kolejích, aby se mohly přemisťovat. Buďto můžou být daleko od sebe, potom přijímají signály z dalekých galaxií a objevovují nesporné důkazy o existenci černých děr. Nebo můžou stát blízko sebe, a pak vypadají dobře ve filmu. Točil se tady třeba Kontakt, nebo začátek 2010: Vesmírné Odysey. Koupil jsem si vstupenku na prohlídku a tričko s Nikolou Teslou (i když mi prodavačky nezvládly říct, proč ho prodávají zrovna tady). Nepatřičně vypadaly krom Tesly i všudypřítomné cedule, varující před bizarním množstvím sněhu a sněžnými pluhy. Nevěřil jsem jim ani za mák.
Další zastávka měla být kus cesty, v Utahu. Mezi mnou a Utahem nebylo moc vzdálenosti, zato tam ale bylo území vidláků a spleť malých silniček. První setkání s domorodci nedopadlo dobře, zastavil jsem na benzínce, kde jsem se postavil trochu drze před černého Dodge Chargera který blokoval poslední volný stojan. Mladého sedláka to namíchlo, a když odjížděl, dal si záležet aby ho všichni slyšeli. V samém spěchu si zapomněl otevřenou nádrž. V poušti by to skončilo dost tragicky zadřenou palivovou pumpou, naštěstí přes ten řev slyšel moje troubení a zastavil. Asi doufal v duel, takže když si uvědomil proč jsem ho zastavil, jen si odplivl do písku a ani se na mě nepodíval, jen neochotně zavřel krytku a pakoval se pryč. Majitele pumpy mě asi bylo líto, tak mi daroval levné plastové sluneční brýle, jsou fakt hrozné a používám je dodnes.
Pokud před sebou máte pár set mil polňaček na kterých je limit 55, za chvíli vás to přestane bavit. Možná to ani nebylo tolik nudou, ale spíš tím množstvím džípů, které mě neustále předjížděly. Nakonec jsem se ale aklimatizoval a zrychlil na dvojnásobek. Když mě po setmění v protisměru míjel policajt, velkolepě strhl volant a jal se mě v okázalém gejzíru prachu dohánět. Známe dril, ruce na volant, žádné prudké pohyby, čekat na pokyny a nenechat se odprášit. Seržant byl očividně vyvedený z míry mým nečitelným Evropským řidičákem (tehdy jsem ještě neměl Kalifornský). Byl by mě nejradši pokutoval, ale to by musel, soudě podle jeho očividného zármutku, vyplnit dost velký stoh papírů. Zastřelit mě by bylo rychlejší a spravedlivější, ale byl by to ještě větší stoh papírů. Bylo vidět, že váhá. Využil jsem ticha a nabídnul jsem mu, že v kufru mám provizorní průkaz čerstvého řidiče (ten jsem si vyřídit stihl). Myšlenka na to, co všechno by u mě mohl najít v kufru, a kolik papírů by to bylo, ho očividně vyděsila. Dřív, než jsem stihnul říct cokoliv dalšího a dát mu odpodstatněné podezření a důvod k prohlídce, mě poslal pryč s výstrahou: "Mysli na srnky, synu." Za pár mil jsem byl za hranicemi, a už jsem nebyl jeho starost.
Byla to tehdy nejdelší jízda, co jsem zažil, a ráno jsem se probudil v Utahu.
Tady tahle historie končí, protože jsem ji zapomněl. Mlhavě si pamatuju, že jsem vylezl na Mexický Klobouk a skočil s Lancerem pět metrů přes propast při offroad vyjížďce v Údolí Králů. Je to takové mlhavé. Nakonec jsem se vrátil domů. Tím víceméně skončilo volno, další mělo být až na Vánoce.
Daleká budoucnost, leden 2018
Když jsem se nechal stěhovat do Amerik, vzal jsem si ssebou lyže. A když už jsem je tady měl, byl jsem celkem rozhodnutý taky něco vyšmrdlat. Stejně jako Glen Plake jsem dost šťastným vlastníkem ukradených a znovu koupených Elánů, které jsem se rozhodl vzít na všemi opěvovaného a milovaného Mamuta (kopec v Sierrách). Protože se mi nikoho nepodařilo přesvědčit aby jel se mnou, vydal jsem se sám. Srabi, napřed chtěli vědět, jestli se vrátím živý. Vyrazil jsem v klidu v pátek po práci. Měl jsem trochu obavy, co bude - naposledy jsem po cestě k jezeru Tahoe celkem zakydl v zácpě, a to bylo léto. Ale cesta byla dobrá, ještě ani nebylo potřeba řatězy a provoz nebyl vesměs žádný. Někdy nad ránem jsem se dostal do vesnice Červnové Jezero. Bylo asi dvacet pod nulou, jezero zamrzlé a recepce zavřená. Telefonem, pohodlně umístěným z vnější strany dveří, jsem se dovolal jen ospalé spojovatelce. Po pár minutách paniky a plánování jak přežít noc v autě zabalený do povlaku od lyží a ručníku, jsem si všiml obálky s mým jménem, pověšené nad dveřmi. Klíče.
Plán byl vzbudit se brzo ráno, akorát včas na odevzdání klíčů na recepci, a úprk k Mamutovi. Recepční zaspal ještě víc, než já, a tak jsem mu na obálku napsal svůj telefon a pověsil ji zpátky, kde jsem ji našel večer. Cesta k mamutovi byla celkem poklidná. Pro jednou se mapa pochlapila a zavedla mě zkratkou, která mi doopravdy zkrátila cestu. Vybrat peníze pro tlustého prodavače lístků na parkoviště, koupit si ski pass, nějaké ovoce na snídani ... a zjistil jsem, že jsem doma nechal brýle. Po chvilce přesvědčování a dloubání loktem, mi prodavač s velkou nelibostí řekl, které jsou ty úplně nejlevnější, a já mohl na svah. Podívaná to byla parádní. Hory stoupaly celkem strmě a člověk tak dohlédl ze zasněžených kopců, přes zelené lesy, až do vyprahlé pouště. To v Alpách nemáme.
Amerika má dost odlišný způsob hodnocení sjezdovek než Evropa. Je tu hned pět úrovní, od zelené pro důchodce, přes modrou pro rodinky, modro-černou pro nadšence, jeden černý diamant pro děcka co mají ještě mléčné kosti a dva černé diamanty pro sebevrahy. Jako velký suterén jsem se po cvičném sjetí zelené sjezdovky vrhl na dvojitý černý diamant Paranoid Flats (napravo). Za opakování mantry "nechci umřít v sobotu", jsem rychle vystromečkoval zpátky nahoru, aby mě nikdo neviděl, a ještě hodinu šmrdlal střídavě Scottyho a Cornice Bowl, než jsem se odvážil vrátit se zpátky.
Většina lidí, co ještě nebyla ve státech, by asi Američany smířlivě označila za vyžrané. Ale Američani se zdají být spíš přátelsky ukecaní. Každá jízda vlekem byla příležitost k tomu, vyměnit si základní informace o tom jak dlouhá byla cesta letadlem, po kolikáté tu už člověk je, jak je hrozně málo sněhu a proč se vůbec letos obtěžovali zase zdražit pivo. Po chvíli sjezdování jsem se odvážil vytáhnout helmu a kameru a snad i nafilmovat něco, co by se dalo sdílet jako komediální kousek. Protože jsem pořád GoAmatér, zapomínám si nastavit úhel pohledu a nemám v telefonu aplikaci, kterou bych si ho zkontroloval. Takže v prvním sjezdu se mi podařilo zachytit hlavně svoje nohy. Při cestě vlekem nahoru jsem si chtěl přehrát, co jsem natočil, posunout kameru trochu nahoru a přepnout na rybí oko. Ale stal jsem se zajatcem děsně poutavé diskuse se Stevenem z Floridy (proč se proboha táhl až sem?) a na vrchu vleku jsem pustil helmu na zem, zlomil držák a už nic nenatočil. Ale vlek kvůli mě zastavili jen na chviličku.
Napřed jsem měl v plánu najíst se až po cestě domů a jezdit i přes obědovou pauzu, abych se vyhnul davům u vleku. Ráno se sice celkem dalo, ale před obědem už to začalo trochu houstnout. Resort je to sice odpovídající svému jménu, ale i tak se tam ti lyžaři moc nerozprostřeli. Moc málo sněhu. Někdy kolem půl třetí mi můj vlastní žaludek vrazil kudlu do břicha a musel jsem něco sníst. Taky mě zlomilo asi hodinové čekání ve frontě na gondolu, dvacetiminutová cesta nahoru a ne příliš vzrušující pětiminutový šustot dolů. Skončil jsem v nechvalně známém baru "U Tesáka," místní vývařovně a nalejvárně. Po chvíli přemýšlení jsem si přece jen dal burger. Za všechnu to námahu jsem si ho zasloužil. Napřed jsem byl ve svých myšlenkách na pojídání mamuta optimistický, slunce svítilo a hranolky se zlatavě třpytily. Ale nakonec ani čerstvé jalapeňos nedokázaly rozehnat všechny moje vzpomínky na včerejší noc.
Problém nastal někde u Markleevile, u hranic s Nevadou. Nabral jsem výšku a všude byl najednou sníh. Pozdní páteční noc, měsíc, nikde ani noha, jen pár spřátelených cestovatelů v malé kolonce. Poslední z nich asi hledal kde zapadala jeho chata a trochu se loudal. Když konečně odbočil, zbytek kolony se mi už hodně vzdálil. Ne, že bych byl kdovíjak společenský, ale nebylo moc vidět kde je silnice ledovatá a zdálo se bezpečnější jet v hloučku. Kdybych dostal smyk, snad by si všimli, možná i vytáhli. Studený vzduch má v sobě mnohem víc kyslíku na krychlovou stopu, takže když jsem se dostal na diskotéku, byl jsem už něco víc než dvojnásobně přes limit. Kdo by čekal, že v pátek večer, v mrazu a vánici, bude venku tančit náčelník s ocelovou hvězdou. Bujaré veselí mi pomohlo snížit vstupné o jeden stupeň, ale dál už vlak nejel. No mohlo být i hůř. Tohle nakonec skončilo jako můj druhý případ u soudu. Sice mi bylo jasné, že jsem vinen (a víc, než mi napařili), ale kdo se nesoudí, není Američan. Nakonec jsem "vyhrál" možnost zopakovat si na internetu autoškolu a nedostat body. Mít bod by pro mě asi znamenalo o pár stovek dražší pojištění. Takže co by ne ...
Po obědě jsem ještě něco málo obrousil, ještě jednou se vrhl na Paranoid Flats, a zadeklaroval konec dne. Američani nemají moc smysl pro manšestr a nejvíc ceněný je tu hlavně hluboký, nebo aspoň rozrytý sníh. V hlubokém sněhu jsem fakt jelito, celkem jsem s tím zápasil a dost se u toho nadřel, ale vyválel jsem se tuším jen dvakrát. Tak jako tak byla výprava totální a epický úspěch a já se rozhodl, že příště určitě musím vzít i nějaké kolegy z práce.
Konec, 3. Března 2018
Být mrtvý je jako být na dovolené s partou Němců (Naylor G. et al, BBC Two, 1988). A v zájmu hledání nových zážitků jsem se rozhodl si vyzkoušet jaké to je být mrtvý. Podařilo se mi naplánovat epickou pracovně kolegiální akci, na kterou se přidali dva Němci (Frank a Julia) a Číňák (Šing). Původně měla být mnohem epičtějsí, čekal jsem minimálně tak sto lidí, ale byl jsem spokojený i s málem. Všichni ostatní jsou obtloustlí plešatějící lenochodi. Jobs dobře udělal, že radši umřel - aspoň se na to nemusí denodenně dívat.
Jako přednost mě vlastní, jsem naplánoval odjezd do nejmenšího detailu. Takže když přes oběd trochu sprchlo, místo toho abychom naložili lyže do auta a ušetřili čas, šli jsme si udělat espresso. Odjezd jsme naplánovali přesně na "kolem páté, podle toho jak to všem půjde v práci." Takže když Frank v šest žadonil abychom ho ještě nechali něco dodělat, bylo všechno podle plánu. Jako ve vtipu o tom, kolik zaměstnanců Apple je potřeba na naložení lyží do auta, jsme se seřadili v pravidelném kruhu kolem dokola. Můj plán se sklopením jedné sedačky byl většinově zamítnut jako naprostá blbost, a místo toho se pokoušeli zapříčit lyže pod sedačku spolujezdce. Pro mě za mě, já sedím vlevo ... Kámenem úrazu byl Šingův snowboard. Až po velkém úsilí jsme ho přesvědčili, aby ho vyndal z obrovského polstrovaného potahu, který ho zvětšil ještě tak na trojnásobek.
Asi po půl hodině úsilí nám naše Mexická uklízečka ukázala jak se to dělá, a my konečně mohli vyrazit. Protože se připozdilo, rozhodli jsme se na konci civlizace (Stockton) zastavit na něco k jídlu. Potom, co nás vyrazili ze dvou steak barů (kvůli jakýmsi zapomenutým válečným zločinům), jsme se usadili v zaplivané "Filadelfské sendvičárně". Za zvuku smažení oleje jsme nastartovali mapy a plánovali další postup. Věděli jsme, že v nížině prší, což věštilo sníh v průsmycích. Dálniční správa očividně, v souhře s legalizací marihuany, přišla o poslední zbytky rozumu a rozestavěla v horách asi tři tisíce hlídek, kontrolujících používání sněžných řetězů. Řetězy jsem koupil před pár týdny, za dvacet korun kus a ještě náhradní sadu navíc, kdyby se rozpadly. Prodavač mi slíbli, že když nebudou od bláta, vezmou si je na jaře za patnáct korun zpátky.
Měli jsme namířeno do Kirkwood, kde jsme měli zamluvený parádní hotel hned u sjezdovky. Bohužel, těsně před odbočkou k resortu byla silnice 88 zavřená. Muselo se to vzít z druhé strany, k jezeru Tahoe po mezistátní 50 a potom zpátky po 89 a 88. Nelíbilo se mi to ani trochu, věděl jsem, že přesně v těch místech bloudí nocí zákeřná policejní hlídka s vypnutými světly, a kosí hřísníky proti rychlosti. Ale jinak se nedalo, nebylo zbytí. Silnice vydržela dobrá (pod vodou) až někam za Pollock Pines. Tam nás donutili hromadně zaparkovat a nasadit řetězy. Na první nácvik to nebylo špatné, osádka Lanceru se rozdělila na dva týmy, světlonoše a řetězníky. Nasadit řetězy na atypický rozměr sportovních pneumatik byl oříšek, byly přesně na horním limitu velikosti a zdálo se, že je budeme muset přilepit kobercovkou, protože zámky se nechtěly na vnitřní straně kol potkat. Nakonec jsem to ale za použití síly(tm) vyřešil, poslal druhý tým zpátky do tepla a nakonec přesvědčil i poslední zbývající zámek. Se sněhem za krkem a botami plnými posypového písku jsem se nakonec zachránil, a mohlo se dál.
Jízda s řetězy byla ještě horší než bez nich. Hlídka byla moc nízko a ještě nebylo dost sněhu, takže jsem spíš než o řetězy měl strach, že upadnou kola.
Nakonec ale sněhu přibylo a mohl jsem si hovět jak se auto řídí úplně samo, a je mu jedno co dělám s volantem. Míjeli jsme Američany zastavené v hloučcích
v odstavných pruzích se smrtí v očích, a já se už těšil do postele. Pak ale přišla přírodní katastrofa, kterou jsme si nečekaně vzali ssebou. Ukázalo se, že
Šing je laktózově intolerantní a extrémně úzce a specializovaně vzdělaný. Tak úzce, že neví odkud se bere sýr na jeho pizze Quattro Formaggi. Ano, jak
někteří možná víte, čepuje se ze zadní části dojné krávy. Šing potřebuje kadit, a proto se zastavuje na každé benzínce.
Na 76 u
Za chvíli přišla řada na mě, potřeboval jsem dost nutně čůrat. Američani jsou dost cudní, takže jít jen na kraj silnice, když jsou přede mnou i za mnou auta a lidi chodí na procházku se psy, nepřipadlo v ůvahu. Po několika pokusech na to zapomenout, jsem se rozhodl, že poodejdu kousek do lesa, vedle sekvoje co byla vidět od cesty. Ušel jsem asi tři kroky, zapadl po ramena ... a zul se mi sandál. Když jsem ho našel, zjistil jsem, že jsem svým zadkem postavil dost luxusní koupelnu. Udělal jsem potřebu a vydal se zpátky. Byl jsem celkem uklidněný tím, že všichni v autě usnuli, a kdyby závěj byla hlubší, zařval bych ve zlatavém sněhu a nikdo by si ani nevšiml. Ale nebyl jsem sám, kdo měl podobné problémy s nedostatkem soukromí. Za chvíli jsem viděl jak do mých stop opatrně našlapuje starší šlachovitý chlapík. Stihl jsem jen stočit okénko a zařvat: "bacha, je to tam zechc ... no to je jedno." Idylu padajícího sněhu jen tu a tam přerušil snově se nesoucí bílý pluh, táhnoucí za sebou havarovaná auta. Pak se kolona proti očekávání pohnula a my se rozjeli.
Ujeli jsme asi jednu celou (!) míli a stáli jsme znovu. K odbočce na 89 jich zbývalo asi čtyřicet takových. Když jsme podruhé otočili posmrtně vydanou sbírku Legacy, rozhodli jsme se, že je potřeba udělat něco totálně náhodného, aby se zácpa zase pohla. Frank se tehdy přidal jen v myšlenkách, protože z jedné strany byl obložený lyžemi a z druhé spícím - zrajícím Šingem. Léta jsem to nedělal, a nemohli jsme se shodnout, jestli je teoreticky na stavbu sněhuláka lepší čerstvý mokrý sníh nebo spíš uleželý zledovatělý.
Asi v sobě neměl dost entropie, zácpa se nepohla, a sněhulák po pár hodinách zapadal sněhem a zbyl z něj jen nepříliš intuitivní model slona v hroznýši královském. Po několika pauzách na vyhrabání výfuku v autě všichní, včetně Bowieho, zaspali. Z mdlobných dřímot nás vytrhla jen kolona řidičů džípů s prasklými nervy, kteří to o půl čtvrté ráno brali v protisměru, a chvíli po nich několik policajtů na hranici zděšení a nadšení, kteří je jeli pozatýkat a odtahat. Nakonec jsme se jakž takž rozjeli, objíždějíc pomalu a potichu auta která se ještě nevzbudila (čím víc jich tady necháme spát, tím míň jich bude před námi). V šest ráno stavíme na benzínce v South Lake Tahoe, Šing páše hygienu, otáčíme se zpátky na jihozápad, a vydáváme se směr Kirkwood. 89 je skoro úplně prázdná a čerstvě exhumovaná, poslední živé duše uhýbají napravo nalevo, rychle do postele a ještě chvilku zaspat. Vychází slunce. Sníh je dost kompaktní, klouže to po něm parádně. Ale za použití pokročilých závodních technik se navzdory pravděpodobnosti dostáváme na konec. 88 je opravdu zavřená, je na ní velká železná závora a tři metry sněhu. Po čtrnácti hodinách cesty zapadáváme do závěje naproti hotelu. Nápis parkoviště je sice vidět, ale plocha parkoviště je zasněžená v úrovni se střechou, z toho nic nebude.
Jdeme se ubytovat. Na recepci nikdo není, je zamčeno a v předsíni je asi patnáct pod nulou. V mírné panice se snažíme volat na různá čísla, no nakonec nám přepadlý hlas diktuje kombinaci do trezoru ve kterém jsou v obálkách klíče pro všechny hosty, co v noci nezvládli dorazit. Musí jich tam být aspoň sto! Nacházíme naší, klíč k pokoji a číslo stání v garáži. Jdu vytáhnout auto ze závěje, kde už stojí děda a protestuje, že jsem na soukromém pozemku. Ale střílet nemá z čeho, takže se beze spěchu houpavými pohyby dostávám ... hlouběji do závěje. Tehdy jsem ještě neznal Islandský trik s vypouštěním pneumatik. A taky jsem ssebou nevozil kompresor. Nakonec se to ale povede, a po tom, co holýma rukama vyhrabu sníh na kterém stojí podvozek, nacházím v garáži tři bludné Euroasiany. Pravda, všichni jsou unavení a mozek mele z posledního, ale místo které nám přidělili, tam prostě není. Když stavěli garáž, přeskočili ho. Amatéři, to přece musí být na první straně v každé zednické příručce: "sto padesát pět se zdí mezi sto padesát čtyři a sto padesát šest". Nelibě čekám, až frézař vyhrabe chlívek na venkovním stání, zanechávám auto autem a hurá na pokoj.
Ostatní trvají na tom, že mi vděčí za život, a tak mě nechávají jít do sprchy prvního. Fakt nutně si potřebuju umýt vlasy, bez čepice je moc zima. Teče sice jen studená voda, ale je mi to jedno. Časem se to rozmočí. Čistím si zuby a tak různě a padám do postele obličejem dolů. Ani nevím, kdo spal vedle mě; měli jsme pokoj se dvěma manželskýma postelema. Tuším, že to byl Šing, ale zpětně jsem se bál zeptat. Bastard celou noc prospal v mléčném kómatu a po půl hodině je čilý a jde lyžovat. Já potřebuju aspoň do jedenácti, kdy mě vyhodí z pokoje. Minimálně. Nakonec se přeci jen probouzím, odhrnuji záclonu, a ze závěje na moje bradavky nechápavě zírá tucet školkových dětí. V reklamě nekecali, hotel je fakt hned u sjezdovky.
Odchod z pokoje je dost problém, jsem dezorientovaný a nevím, jak jsem se sem dostal, ani kudy se jde ven. Po hotelu naštěstí neběhá šílející Jack Nicholson, a tak se mi po chvíli podaří najít služebnou s vozíkem a hodně rozlámanou angličtinou se jí zeptat kde je tady výtah. Po chvíli nechápavých pohledů krčí rameny a ukazuje na zeď vedle sebe. Ovšem, výtah, tadyten. Díky mockráte. To byla jen taková zkouška, já vůbec neholduju drogám. Venku recykluji kartičku z Mamuta, nabíjím jeden den sjezdování, sním musli tyčinku a vydávám se na svah.
Šing je nezvěstný, ale našel jsem Němce. Nebylo to tak těžké, v Americe jsou lyžařské resorty vesměs menší. Nepomáhá ani když je polovina vleků zapadaná sněhem po největší bouři za posledních deset let. Ale Frankovi to nevadí, už léta nestál na lyžích a je rád, že může šmrdlat modré. Nakonec ale přivykáme jízdě v hlubokém sněhu a vydáváme se i na jednoduchý černý diamant. Je to parádní. V resortu je podprůměrně málo lidí, skoro nikdo se sem nedostal, a to už je poledne. Lyžařské nebe v Kalifornii. Nakonec svým optimismem všechny tak nadchnu, že se mi poadří Juliu i ubohého Franka přesdvědčit na dvojitý černý diamant. Je to lanovka co vede od úpatí až na hřeben, utéct z ní není kde a po stranách má černé vlajky se zkříženými hnáty. Naštěstí říkám zrovna vtip o slepici a nikdo si jich nevšimne. Když vidíme kam jsme dojeli, a že není jiné cesty dolů, nálada mírně poklesne. Je pravda, že tohle je něco jiného: je potřeba opatrně vlézt na sněhový jazyk který je podél celého hřebene, nasměrovat lyže diagonálně, seskočit dva metry volným pádem a hned udělat oblouček. Ale nacházíme jazyk, na kterém stojí na lyžích dítě a konejšíme Franka: "to zvládněš, vole!"
Nikdo se k ničemu nemá, nálada nezadržitelně klesá. Netrpělivě shodím dítě dolů a jedu první. Při dopadu se ladně opírám ramenem o svah, dělám oblouček, zastavuji a snažím se křičet něco motivačního na ostatní. Julia se nebojí, v pádu ztrácí lyži a jede po zádech asi sto metrů, než se jí podaří nějakým zázrakem zastavit. Naštěstí je všude spousta lyžařů, co jsou na tom podobně, a tak jí lyži posílají řetězem od jednoho ke druhému. Přesvědčit Franka je o poznání těžší. Taky jsem dál, takže nevím, jestli mě vůbec slyší. Snažím se mu volat a poradit mu po telefonu (tohle bude asi jedinné místo ve východní Kalifornii kde je singál), ale nezvedá to. Nakonec se "rozjíždí" a dost funkčně zastavuje hned pod jazykem. Odborná porota jej později prohlásila za drtiče svahů roku.
Sjíždíme zbytek dvojité černé a vydáváme se na pozdní oběd. Dávám si burger a hranolky. Burger má hranolky a hranolky mají maso. Jsou to dvě jídla! Ale po tom, co jsem si užil mi nedělá problém se s tím vypořádat. Přes oběd se podaří vykopat vlek na východní úbočí, a tak se vydáváme na nové sjezdovky. Na dvojitou černou už se mi nikoho přesvědčit nepodaří. Nakonec den končí totálním úspěchem, dostáváme se na parkoviště, všichni mají všechny lyže, nikdo nemá nic zlomeného. Šinga jsme celý den nepotkali, snowborďáci se asi pohybují po jiných trasách. Nakonec se objevuje jako poslední, futrál na prkno jsme mu zabavili, takže se daří všechno naskládat do auta a jedeme domů. Všímáme si, že mapa sice hlásí 88 jako zavřenou, ale závora je nahoře a sníh je odklizený. Losujeme, a návrh to zkusit kratší cestou, vyhrává. Jede před námi pickup, cítíme se v bezpečí - pokud bychom uvázli, stačí zatroubit. Ten nás vytáhne jako nic. Nakonec do něj málem bouráme ve zledovatělém stoupání, kde se protí nám rozbíhá dost dramatický pěší policista s hořící světlicí v ruce. Bouračka za zatáčkou. Řetězy ale nepovolily, čest a nárazník zůstaly zachované. Záchranářům vyprošťování trvá a za chvíli je vedle auta promenáda. Kategoricky odsuzujeme všechny, co chodí očumovat, ale nic moc jiného se dělat nedá, takže se po chvíli přidáváme.
Cesta domů je snažší, než do hor. Asi zejména proto, že je sobota večer, do hor se v první řadě skoro nikomu nepodařilo dostat, a ti co tam jsou se nikam neženou - ti chytřejší dali výpověď a domů pojedou na jaře. Někdy před půlnocí vyhazuju děcka u Mathildy a loučím se. Šing ani Frank už se mnou na lyže letos jet nechtějí. Ale ať si. Nakonec podnikáme ještě jeden výlet asi o měsíc později, tentokrát jen s Julií. Sněžná bouře se nekoná, a tak doufáme v normální lidský příjezd. Místo čtrnácti hodin jen dvanáct. Asi tak hodinu jsme ušetřili tím, že jsme jeli do Tahoe namísto do Kirkwood. Tahoe je moc krásný resort s výhledem na obrovské jezero, přesně na hranicích Kalifornie a Nevady. Půlka sjezdovek vede do jiého státu, než ta druhá. Máme se potkat s Australanem Davem a Číňákem Mingem, ale nestojí o nás, Dave tu má Australské kamarády a Ming si myslí, že neumíme lyžovat a že bychom ho zdržovali. Ale ať si. Užijeme spoustu zábavy i tak, třeba když Julia zapadne mezi muldy do závěje a nemůže asi deset minut vstát (já jí nemůžu pomoct, protože se směju a nejde mi přes ty hrboly vylézt zpátky do kopce). Nebo třeba když se večer zjistíme, že jedinná cesta k parkovišti vede přes dvojitou černou kde zase já ležím v každém obloučku. Nakonec souhlasíme, že těchhle zábav bylo na letošek dost.
Přítomnost
Jsem tu rok ... a nevyhodili mě! WTF!?