Aby bylo jasno, vše začalo o prázdninách roku dvoutisícího sedmého kdy jsme se rozhodli že by bylo nanejvýš žádoucí navštívit Rumunsko a nějaké jeho hory. Byli jsme na to tři: Romanka, Martin a má maličkost. V úvahu připadala pohoří Fagaraš a Černé moře. Nakonec to ale dopadlo jako obvykle trošku jinak, neb jsme se zalekli náporu turistů a na poslední chvíli jsme se rozhodli přeplazit Paring a Capatini.

Přípravy na odjezd nám zabraly zhruba jeden den kdy jsme nakoupili spoustu instantních potravin, zejména pak čínské polévky s nudlemi a ovesné vločky. Otázka ovesných vloček je velice zajímavá neb vločky obsahují mnoho dobrého pro vaše tělo, avšak někomu se můžou velice rychle začít zajídat a lézt krkem v protisměru. Velice dobrá byla bramborová kaše (které jsem si vzal proti devíti půlkilovým sáčkům vloček pouze dvě porce) a Martinovi s Romčou se osvědčil recept na tradiční americkou pochoutku beef jerky, tedy sušené hovězí maso. Já jsem s sebou vezl pouze indické ghí (ghee), což je přetavené máslo, zbavené mléčného obsahu což mu zaručuje vysokou trvanlivost i v pekelném vedru (pokud ovšem dokážete překonat ten smrad žluklého másla).

Také jsme se stavili za slečnou pojišťovnou a zakoupili jsme tři kousky pojištění do zahraničí, abychom zabezpečili naše rodiny v případě sežrání medvědem či masožravými koni, jež jsou v Transylvánii bežní.

Já jsem si ještě na poslední chvíli nechal od Lůcy, známé jež s námi sympatizovala ale pro jistotu nejela, koupit litr lihu jakožto paliva do mého laboratorního kahanu který jsem měl na vaření, což mne nakonec zachránilo před hladověním.

V den odjezdu (17.8.) jsem narychlo hledal krosnu, boty a další věci. Nakonec jsem balení skončil asi půl hodiny před plánovaným odjezdem, zjistil jsem že mám trošku prasklou pravou pohorku a tak jsem se rozhodl že si vezmu ještě své horské sandály, zakoupené asi před dvěma lety na rákosnické tržnici. Volný čas jsem strávil poslechem oblíbených junglových tracků.

Z limba mě vytrhl až Martin, který se vloupal dovnitř když se mu nepodařilo překonat zvuky apokalypsy domovním zvonkem. Přijeli pro jistotu o něco dříve protože nečekali že bych byl doopravdy sbalený a překvapení tedy bylo značné. Při shlédnutí mé ocelí vyztužené bagáže z roku 1980 se naskytla zřejmá otázka: "kolik to proboha váží?" To se zjistit nepodařilo, ale odhad byl 27kg bez osazených lahví s vodou. Ostatní zavazadla vážila 17kg Romčino a 25kg Martinovo.

Relativně pohodově jsme se dopravili do Brna, odkud jsme měli pokračovat s cestovní kanceláří Jenda anž do Rumunského hraničního města Oradea. V Brně jsme zakoupili mapu Paringu a nezakoupili mapu navazujícího pohoří Capatini. Jsa vybaveni kompasem, měli jsme pramálo starostí. Po nástupu do autobusu se ukázalo že tři lidé chybí a nejméně dva z nich měli sedět vedle mě, takže doprava byla velice pohodlná. Cesta nám trvala asi deset hodin a kolem čtvrté ráno nám bylo doporučeno vystoupit z autobusu ... že prý jsme na místě.

V Oradei jsme se snažili přesvědčit několik dalších lidí pro přednosti cestování s námi, abychom mohli uplatnit množstevní slevu na vlakové lístky. Úspěch nebyl velký, ale nakonec přecijen dva páry souhlasily jet alespoň část cesty s námi. O směnárně ve čtyři ráno nemohla být ani řeč, takže jsme nakonec po domluvě rukama nohama směnili nějaká eura na pokladně na nádraží. Kurz nebyl zlý a to že nám žena za přepážkou se slovy "nemám drobné" odmítla dát všechny peníze nám příliš nezkazilo radost. Horší překvapení bylo že nikdo nemluvil anglicky, takže za účelem zakoupení jízdenky jsme nakreslili piktogram který by pět ze sedmi zubních lékařů nerozeznalo od mraženého leguána. Ale jízdenky jsme nakonec pořídili správné.

Nádraží působilo poněkud improvizovaně, hodně se přestavovalo a otevřená byla jen hlavní hala s pokladnami. Vlak však byl nečekaně luxusní, s futuristickým designem záchodků ve stylu turbovýtahu ze Star Treku. Vlakem jsme jeli trošku oklikou, z Oradei přes Cluj-Napoca do Devy, z Devy potom do Petrosani. Při přestupu v Cluj-Napoca jsme ztratili své souputníky a zbytek cesty ztrávili v méně luxusním modelu vlaku, jak ho známe z domova. Po cestě nás navštívil obchodník s cetkami, jež postupoval neobvyklým postupem: vyskládal na sedadlo v kupé všechno své zboží a odešel. Stejně si vedl i v ostatních kupé ve vagóně. Poté se jal znova procházet kupé, sbírat zpět své věci - a kdyby snad někdo měl o něco zájem, prodat. Okolo nás se míhaly vísky, kopce a pole, viděli jsme i několik úžasných opuštěných průmyslových komplexů které by rozhodně stály za bližší prozkoumání. Cesta nám vcelku utekla a v Petrosani jsme vystupovali z vlaku kolem čtvrté odpolední.

Na nádraží jsme nabrali do lahví vodu a proběhl první kontakt. Zaměstnán úkolem hlídat zavazadla na opačném konci perónu než byla voda a myšlenkami ještě jinde, byl jsem zaskočen mladou ženštinou v uniformě, jež se očividně něčeho velmi dožadovala. Rumunsky. Po vysvětlení že já rozumím jen Anglicky na její tváři vykvetl dobrotivý úsměv plný pochopení: "Áh, english ..." A pak už zase jen rumunsky. Nerozuměno.

Z Petrosani jsme měli v úmyslu trošku nastoupat po turistické značce červeném proužku. Pro horské značení jsou totiž v Rumunsku použity jen tři barvy: červená, žlutá a modrá. A protože občas je potřeba rozlišit více stezek, používá se více piktogramů: svislá čára, kříž a trojúhelníček. (To je něco jiného než jsme zvyklí, u nás se značí mnoha různými barvami a všechno jsou proužky) Ze začátku jsme zřejmě byli zaskočení tímto novým způsobem značení a cestu jsme nemohli najít. Nebo přesněji - našli jsme první značku která nás však poslala pouze vzhůru do kopce a další značka se nám chvíli skrývala. Potom však byla objevena když už jsme se, smířeni s neúspěchem naší výpravy, vraceli zpět do města. Nakonec jsme se stejně ptali domorodců kteří nám nejenže rozuměli anglicky a poradili, ale i dobrovolně nabídli odvoz na hřeben, kde bylo postaveno několik hotýlků ke kterým vedla silnice. Vesele odmítáme s tím že první den jsme si zadky vozili už dost dlouho.

Při výstupu potkáváme ještě několik lidí, kteří říkají že si šlápneme. Petrosani je ve výšce kolem 750m, hotely jsou v 1700m a hřeben v 2200m. Ale neklesáme na duchu a s velkou vervou šlapeme vzhůru. Po chvíli zjišťujeme že nejsme zvyklí chodit a že nejsme zvyklí na tak těžká břemena. Nakonec přecijen obhájíme důvod k zastavení a chvíli odpočíváme. Když se zvedáme, předběhnou nás dvě babky s kovovými tyčemi a nůšemi a než se nadějeme, mizí v dáli. Babky jsme ani přes veškerou snahu nedohnali, určitě je po cestě, i přestože měly ty tyče, něco sežralo. Přece nám neutekly! Takové lamy nejsme.

Po zmáhavém odpoledni dorážíme do první, níže položené vesničky. Hotely jsou pořád ještě kus nad námi. Ze zoufalství se vydáváme přímo pod lanovkou vzhůru. Hledáme nějakou vodu na umytí, ale potůček který tudy vede se nám zdá příliš malý. Ještě nevíme nic o koupání v horských pramenech. Nakonec ještě chvíli postupujeme a nakonec potmě stavíme stan v zákrutu silnice vedoucí k hotelům. Jsme trochu z kopce, budeme ve stanu sjíždět, ale výhled je ohromující. Člověk má strašně vratký pocit: "Teď se takhle ještě trošku nakloním a budu plachtit až dolů." Ale jak říkával Jack Kerouac: "Z hory nemůžeš spadnout."

Vaříme si večeři, naši milovníci (jak někdy přezdívám Romče s Martinem) na plynu, já na svém lihovém kahanu. Mají to dřív, bastardi. Mému drobečkovi chvíli trvá než se v něm začne líh vařit ... potom je ovšem nepřekonaný a nepřekonatelný. Dávám si bramborovou kaši s máslem. Za takovýhle výstup si ji přece zasloužím, nebo ne? Usínáme s blaženým pocitem družstevních rolníků jež poprvé uzřeli oceán.

Trošku stoupáme, v jednom hotelu se ptáme po anglicky mluvících lidech, načež se nám věnuje velice sympatická ženština. Žádáme o trochu vody, bez problémů nám v kuchyni natočí všechny naše lahve. Nabízíme peníze, ale nic nechce ... jen se usmívá. Zatím si tak trochu slepě nevšímáme jak jsou k nám tady všichni přívětiví, nakonec jsme sem jeli s předsudky načtenými z internetu - za stopování se platí, města jsou plná zlodějů a když se nedíváte tak vás sežerou psi. Nic z toho se nezdá být pravda.

Pochodujeme pod lanovkou, není na ní zrovna moc provoz. Občas ji i zapnou, aby vytáhli jednoho dva zoufalce ... nakonec tady to asi víc žije v zimě když tu fičí lyžaři. Jede nad námi pár německých turistů, rozhodl jsem se být nahoře dřív než oni, neb konečná lanovky je už nadohled. A tak se rozbíhám s krosnou na zádech, neštetřím síly na další pochodování. Turistům velice rychle dochází že chci být nahoře dřív než oni, avšak jejich reakce jsou spíše zděšené, protože nakonec jsou přecijen nahoře dřív než já a jen co vysednou z lanovky, utíkají dál jak o život. Asi si mysleli že bych jim ublížil, blázni ...

Čekám na Martina s Romčou, obdivuji plakát visící v oknech místní hospody a hlásající Drop'n'roll!, tedy v překladu "padni a válej se". To jsem udělal; nachází mne lanovkář a ptá se odkud jsem. Čechy zná, což je s podivem. Velká většina lidí jež jsme potkali neměla ani tucha že Československo je teď rozděleno na separátní Česko a Slovensko a tak pod pojmem Czech Repubilc nevidí víc než podnět pro krčení rameny.

Stoupáme dál, milovníci vidí něco zajímavého a zastavují se kvůli tomu. Já pochoduji zarytě dál, možná až příliš zarytě protože míjím správnou odbočku a potom musím sestupovat kus cesty šikmo travnatým svahem. Na to nejsou mé horské sandály příliš stavěny a trošku se mi na nohou protáčejí. To přejde, říkám si. Příroda je opravdu pěkná, jdu po pěšince běžící po vrstevnici, okolo roste borůvčí a tráva, běží koně ... za koni jdou dva bačové, jeden prdící a druhý neprdící. Ten první se po každém svém výkonu směje. Má opravdu na co být pyšný, tohle se jen tak neslyší. Trávím chvíli úvahami o akustice v horách.

Za chvíli zjistím že jsem trochu utekl a tak čekám a sbírám borůvky. Jsme u prvního vrcholu Carja a uvažujeme o dalším postupu. Můžeme jej obejít zleva a doplnit si vodu, možná se i vykoupat - ale museli bysme se potom vracet stejnou cestou. Nebo můžeme vesele pokračovat a pochodovat ještě kus až k jakýmsi jezírkám které na mapě nejsou až tak daleko od hřebene po kterém půjdeme. Napřed se rozhodujeme pro zacházku, ale pak začne poprchávat a tak se otáčíme a půjdeme radši dál. Na chvíli se dělá modrá obloha a pak nás chytá bouřka, asi ve dvou výškových kilometrech - těsně před vrcholem. Nouzově stavíme stan, na báglech a na Romče aby zůstali suší, jak jen to jde. Stan je postaven ve spěchu a děsivě nakřivo ... ale pro tu chvíli to stačí. Blesky lítají sem a tam, počítáme sekundy a zjišťujeme že nejbližší nejsou blíž než půl kilometru. To bude v pohodě. Zatápíme si vevnitř lihem a vaříme čaj. Sauna a pohodlíčko ...

Okolo občas projdou turisti a tak je anglicky zdravíme: "Dobrýtro!" Občas se ozve: "Jasně, třeba zítra!" (je pozdní odpoledne), občas se ozve: "Ahój!" Češi, no to je náhoda. Ukazuje se že to jsou dva pražáci a dobrá nálada. Diskutujeme s nimi o počasí, uvnitř stanu je krásně. Necháváme si ukázat mapu Kapacínů, jdou stejným směrem jako my a narozdíl od nás mapu mají ... mizernou, ale mají. Pražáci se rozhodují pro další postup, my si říkáme že už jsme něco vystoupali a že už to zabalíme ("stejně bude chcát"). A tak při přestávce v dešti přestavujeme stan na lepší místo a tentokrát ho vzorově našponujeme.

Ukazuje se že přestávka je dlouhá, mraky sice nejsou o nic lepší a každý vypadá na spadnutí, ale neprší. Dost mraků nás obchází, aby je nějaký horský hřeben rozřízl jako otvírák konzervu. A nezaprší a nezaprší. Nanic. Proč jsme teda stavěli ten stan? Obcházíme okolí a užíváme si výhled. Martin pořizuje několik fotek, poté se věnuje hře na kamenné bubny. Jakožto fanatik se rozhoduji postavit z kamení masivní nápis "Drum'n'Bass", jež by byl vyveden zdobným bezpatkovým písmem a nad jehož významem by koumalo alespoň několik generací bačů. Ale po zhotovení písmena "D" se počasí přecijen ke všeobecné radosti začne rapidně zhoršovat a nápis má nakonec znít jen "D'n'B". Nakonec nestíhám dokončit ani "n". Tak to třeba někdo dodělá za mně, je zřejmé kam jsem míříl ... budu to sledovat na satelitní mapě Google Earth. Ještě vidíme jak kolem běží zpět do hotelu nějací Italové, napřed se nás vyptají jestli mluvíme asi deseti různými jazyky a potom s námi odmítnou mluvit ... to jsou dnes lidi. (později se ukazuje že je velká móda nechat se vyvézt lanovkou kam až to jde a potom pěšky dojít k nejvyššímu vrcholu Paringu, jež je nedaleko a přitom asi jen o padesát metrů nižší než nejvyšší hora Rumunska v pohoří Fagaraš)

Bouřka je veselá, vybíháme s Martinem nazí ven a myjeme se v dešti. Do takového počasí by psa nevyhnal takže se nebojíme že bychom někoho pohoršili, navíc je krásné se po dvou dnech umýt. Romča je vevnitř, je trošku zimomřivá. Potom začnou kroupy a tak jdeme zpět do stanu s tím že "už to moc nemyje". Všeobecné veselí je veliké, protože se flákáme a vaříme jídlo. Potom přichází vichr z hor a ukazuje nám co dokáže. Stan máme "iglů" a vždycky jsme věřili že to je dobrá konstrukce. Teď nás stanové tyčky mlátí do hlavy a stan dost pružně mění tvar, podle toho jak fouká. Martin má trochu špatná kolena a tak do hor nosí chodecké hole, kterými stan vyztužujeme. Nakonec, když přestává pršet, milovníci vyrážejí hledat místo jež by bylo lépe kryté před větrem. Vracejí se zpět s tím že pár minut chůze odtud je prázdná bivakovací chata, takže balíme a přesouváme se.

Chata je kamenné stavení s kovovými dveřmi. Takový popis vnuká pocit bezpečí před tím co může být venku. Ale střecha teče a vedle dveří ve zdi chybí asi tolik kamení aby se protáhl i průměrný milovník jídla od McDonald's. Po podlaze rozestavujeme hrnečky na zachytávání vody, tekoucí ze střechy, stan se dovnitř nevejde. Martin a Romča budou spát na stanové podlážce, já si stavím kamenné lože protože chata nemá podlahu, na zemi je prostě hlína a dokonce nějaké střepy. Vaříme si večeři a ukládáme se ke klidnému spánku. Spím hned proti dveřím, představuju si co bude koukat tou dírou vedle nich až se probudím. Prý se tu přemnožili medvědi nedávno. A černé vdovy. Takovými a podobnými radami mě vybavili doma. Nakonec nějak usnu a probouzím se až ráno. Zdá se mi o nějaké bestii v bílém tričku s krátkým rukávem a nápisem "zrozen k číhání".

Po ránu zjišťujeme že je docela kosa. Ale jen uvnitř bivaku, venku pálí slunce a je teplo. Sušíme mokré věci, snídáme, věnujeme se hygieně. Na snídani je vločková kaše. Na snídani je vždycky vločková kaše, občas i na večeři. Je to hnus, ale člověka to docela dobře drží naživu. Trošku se stydíme, vstali jsme docela pozdě a jsme blízko cesty, takže by si nás někdo mohl všimnout (bylo by těžké si nevšimnout, cesta byla doslova obložená našimi krámy). Čeká nás výstup 200m, takže si nikam neženeme. Nakonce nás minou dva turisti (zase Italové, oni se tady snad někde vylodili nebo něco) a schovávají se za skaliskem kousek nad námi a pozorují nás. Rychle balíme a šlapeme nahoru, na vrcholu je doháníme. Výhled je tu nádherný, ale dlouhu neotálíme neb nás čeká dlouhá hřebenovka.

Jdeme z kopce na kopec, od mohyly k mohyle (nebo chcete-li od mužíka k mužíkovi) a cesta nám docela ubíhá. Předháníme se s italy kteří jdou nalehko, vyjeli lanovkou a chtěli by vidět nejbližší vrchol. Pokaždé si vzájemně anglicky přejeme štěstí a šťoucháme při tom prsty do nepříliš pěkně vypadajících mraků.

Potkáváme první bači s ovečkama. Vypadají jako mexikánci, mají na sobě klobouk a oblečení jsou v dece. Rádi by cigarety, ale žádné nemáme, jsa nekuřáci. Samozřejmě neumí anglicky a tak na většinu otázek odpovídáme tím že shrneme naše plány mávnutím ruky za sebe: "Paring" a mávnutím před sebe: "Fagaraš." Tomu většina rozumí a už se dál neptá. Každé stádo hlídá několik psů, šli jsme do hor s tím že psi jsou nebezpeční a kdesi cosi ... ale pokud o vás bača ví, zavolá si psy k sobě. Pokud se začnete bavit s bačou dřív než psi vyběhnou, většinou je to uklidní a nechají vás na pokoji. A když už na vás štěkají, jde jim jen o to abyste se jim nemotali do stáda ... člověk by musel být opravdu hloupý nebo nešťastný aby se mu něco stalo.

Dostáváme se na nejvyšší vrchol (Mandra, 2518m) stejně jako Italové. Povzbuzeni předchozími krátkými rozhovory s nimi se cítíme dost familiárně na to abychom je požádali o pořízení naší společné fotografie. Není moc jak se k tomu postavit a fotka stojí za nic. Začínají mraky, kterými potom jdeme po zbytek dne. Je to jako jít v husté, mokré a chladné mlze s mentolovou příchutí. Na člověka se chytají kapičky vody, za chvilku máme mokré vlasy, obočí a fousy. Je to trošku bezútěšné, navíc fouká a kdyby začalo pršet, není tu kousek místa na stan ... všude jen samé kamení. Viditelnost je mizerná, značení je tady sice výborné ale i tak se sem tam na chvíli dokážeme ztratit. Ale ono po tom hřebeni nejde jít o moc jinak, takže značku zase většinou po chvíli najdeme.

Den začíná být trochu bezútěšný. Zastavujeme aby si Martin s Romčou snědli müsli tyčinku. Do mne tyhle věci cpali naši když jsme začínali s vegetariánstvím ... díky, snad ani nemám chuť. Klesáme, chvíli jdeme po rovině, stoupáme. Znova a znova. Zdá se že to snad nikdy neskončí. Sem tam je tráva a šel by postavit stan, ale dali jsme si za úkol dorazit až k jezírkům Zanoaga Mare. Nakonec se přecijen vytáhneme na kopec kde je odbočka na turistickou značku s červeným křížem a sestoupáme po ní k jezírkům.

Hlavní úkoly jsou naplnit lahve vodou, postavit stan, sehnat meloun a vykoupat se. Při hlednání vody se ukazuje že všude kde je voda jsou i všudypřítomné ovčí bobky. Jdeme proti proudu kam až to jde, pramen je někde pod kamennou sutí která pokračuje až nahoru na hřeben, takže čepujeme kde to jde a říkáme si že tam nahoru ty ovce nelezou. určitě. Stavění stanu je taky nelehké, prostředí je tu nádherné a tráva jako perský koberec ale vlhko tu je ... všude. Na několika místech si zkouším klekat, nakonec mám na kalhotech všechny čtyři kolena mokrá. Budeme to muset postavit na kopečku před jezírkem, jinak budeme mít vodní matrac. Špatná věc související s kopečkama je vítr, jež se kolem nich s oblibou prohání. Ale počasí je pěkné, už nejsme v mraku a občas i vysvitne sluníčko a tak stavíme. Bereme ručníky a mýdla (já jsem vybaven plátěným pytlíkem s indickými mýdlovými ořechy - ekologickým čistícím prostředkem jež je zároveň i žínkou) a sbíháme ještě kousek k jezírku. Je to studený jak psí čumák, nemá to určitě ani deset stupňů. Snažím se plavat, aniž bych si odřel bradu a břicho ... je to mělké, má asi tak metr nejvíc. Potom doráží Martin s Romčou a já jim předvádím jak krásně ty ořechy čistí, špína pouští docela ochotně. Ale na vlasy si vypůjčuji jejich ekologický (biologicky rozložitelný) šampon a vyrábím kola mydlinek. Vysluhuju si obdiv, nikdo dalši plavat nezkouší. Martin se umyje a Romča si jen umyje vlasy, zima jí nedělá dobře, chudince. Nakonec se škrábeme zpět ke stanu, přecijen si užijeme trochu toho horolezení ... Ten meloun jsme teda nakonec nesehnali.

Děláme si večeři ... teplou večeři. Mám vločky s banánovým pudinkem, abych si to trochu zpestřil. Zajídám to cibulí, prý to pomáhá když člověk sní něco špatného ... kvůli té vodě nabírané z potůčku, ne kvůli vločkám. Našel jsem komunistický Československý pětihaléř z roku 1978. Brání se že je socialistický. Po večeři se zaobíráme různými rozpravami o dalším průběhu putování, můžeme se buďto ráno vrátit na hřeben nebo to zkusit projít okolo jezírek a napojit se na hřeben kousek dál. Značené to není, ale vyškrábat bysme se tam asi mohli. Nakonec jsme pro konzervativnější ranní návrat na hřeben. Jdeme spát ... ono se tady toho vlastně až tak moc dělat nedá, navíc ve třech. Když si čistíme zuby, dole pod námi ženou dva bačové ovečky napojit k vodě. Nevidí nás, je už docela tma ... a tak si říkáme že snad nebudou ty ovce hnát kolem nás, aby nám nesežraly stan, přecijen je zelený.

V noci nás budí štěkot. Zvedl se drobný vítr a stan se třepe jako když cyklisti frčí v pláštěnkách proti větru. Psům se to nelíbí a tak stan obíhají a štěkají na něj. Jsou dva nebo tři. Lidský hlas, nařizující jim ztichnout a upalovat odkud se vzali je uklidní a za chvíli dají pokoj, potom můžeme klidně spát a tak to děláme až do rána.

Ráno hltáme snídani, balíme a ochotně šlapeme zpět na hřeben. Počasí je docela dobré, jen sem tam nějaký obláček. Jdeme po lehké cestě, spíš mírně klesáme než stoupáme. Tím pádem postupujeme rychle, je příjemné se ohlédnout a vidět kolik už jsme toho nechali za sebou. Po poledni potkáváme partičku čtyř turistů kteří jdou proti nám ... ani neodpovídají na pozdrav. Před námi je velké stádo ovcí, jež se s turisty dalo celé do pohybu jenže se na úbočí kopce tak úplně nevejde a bačům dává trochu práce přesvědčit je aby tak vesele neběžely do hluboké průrvy, zející v kopci. Očividně to byli nekuřáci, byli první kdo po nás nechtěli cigarety. Je tak krásně že kousek za nimi stavíme a chvíli se válíme na sluníčku.

Martin s Romčou se trošku hašteří, ťapu kus napřed abych to nemusel poslouchat. Je to pokaždé stejné ... on se ptá copak se stalo, ona odpoví že nic. Ale to on už ví, že něco. Nudíme se a domů bychom chtěli ... to Martina trochu dopálí a plánuje najít silnici a stopovat domů tak rychle jak jen to bude možné. Ale jí to je líto a nemyslela to tak ... a tak pořád dokola.

Následuje menší zhoupnutí do údolíčka a když znova vystoupáme, vidíme silnici vinoucí se jako hada po úbočí protějšího kopce. Po silnici valí nějaká karavana maringotek tažených koňmi, nebo to tak alespoň vypadá. Cirkus asi. Dole v údolí se právě sbírají dvě postavičky a odcházejí. Je marné zkoušet je dohnat, z kopce se klesá špatně, tím spíš s krosnami. Dole po nich zbylo jen pár šlupek od okurky a několik drobtů chleba. Divíme se že jsme toho tolik ušli, na mapě to vypadá jako pořádný kus cesty. Ale jiná silnice tam není, musí to být tahle ...

Stoupáme po kamenité silnici, už z dálky slyšíme zvuk auta. Hádáme barvu a já vyhrávám - zelená tatra jež už téměř nemá žádné tlumiče a řidiče očividně dost baví jezdit s ní po takové silinici. Klidíme se mu z cesty, on zastavuje a ptá se jestli nechceme vzít ... bohužel jdeme opačným směrem. Když vystoupáme kousek výš, vidíme u silnice vyhozenou hromadu plenek ... podivné. Po chvíli se blížíme k nějakému malému městečku jež by mělo být lázeňské, ale byli jsme už varováni že v Rumunsku se říká lázně skoro všemu. Máme zase dvě možnosti, buďto jít do lesa opačnou cestou než jdeme a narazit tam na vodu, nebo jednoduše pokračovat dál. Opět se vzdáváme vody a jdeme dál. Šlapeme po vyježděné cestě, uhýbající vlevo ještě kus před městem. Potkáváme pár místních lidí, kteří na otázku na pitnou vodu vždy svorně ukazují zpátky za naše záda. Tam nejdeme. Dokonce zastavujeme mladíka na motorce, umí sice anglicky ale taky o žádné jiné vodě neví. Pak se mu navíc nedaří nastartovat takže ho chvatně opouštíme.

Ještě chvíli se honíme po kopcích a hledáme pěkné místo na stanování. Nakonec jdeme po cestě kde zaháníme velké stádo koní a nakonec vidíme pěkné místečko, chráněné před větrem a vydáváme se tam. Ukazuje se že před koni utíká dvojice turistů jež jsme předtím viděli v údolí u silnice. A není to nikdo jiný než pražáci, které jsme potkali třetí den. Staví stan vedle nás, nabízíme jim sušený zázvor a slivovici, dostáváme mapu Kapacínů. Mají ji prý několikrát a tahle jim je nejméně užitečná. Po večeři se k nám přidávájí, přinášejí sušené ovoce a malinovku. Ukazuje se že jsou to oba tatíci, jeden je strukturní lingvista a ten druhý ... to se mi bohužel vykouřilo. Taky technik, to je jisté. Sebrali se spontánně a jsou v Rumunsku na týden, už vlastně musejí pomalu scházet z hor a utíkat na vlak domů. Lingvista umí i Rumunsky, což vysvětluje proč jsme je dohnali ... stráví hodně času rozhovory s bači. Povídáme do noci a jdeme spát.

Pražáci vstávají brzo, mají na to léta. Odcházejí ve zhruba stejnou dobu kdy se probouzíme, přes stěnu stanu jim máváme, nejsme s to vylézt ven. Padla na nás únava, musíme to překonat a pokračovat dál, i když pokušení na den tu zůstat je velké. Při troše štěstí a dobrém počasí stihneme přejít ještě Fagaraš. (i když Romča by se podívala radši k moři)

Začínáme svůj denní pochod blouděním. Teď už jsme v Kapacínech a značení je o poznání horší. Ale na druhou stranu tu nikoho nepotkáte, turisti sem nechodí. Musíme se hned po ránu kus cesty vracet a šlapeme podle kompasu do ukrutného kopce, abychom ho hned zase na druhé straně sešli. To nám zabírá většinu času a sil našeho dnešního pochodu ... Když scházíme, všímáme si salaše a plánujeme její návštěvu. Mám technické problémy s pravou sandálí, tváří se že se jí za chvíli odtrhne přazka ... a to chození z kopce jí taky nedělá zrovna dobře. Pod kopcem nacházím prošláplou plážovou žabku jež patří na tu správnou, pravou, nohu a má dokonce správnou velikost. Modrá. Křtím ji na "botu" a zbytek cesty už pokračujeme nerozlučně spolu. Je to můj miláček.

Jdeme k salaši a už z dálky na nás mává vetchá stařenka, zacházející s podivným kovovým bubnem. Okolo salaše běhá množství zviřátek: prasátka, kravičky, ovečky, kozy a dokonce i nějaké děti. Jsem pověřen hlídáním batohů, ani nechci nikam zbytečně chodit neb mám strach o sandáli. Martin s Romčou jdou ke stařence a pomocí několika frází stažených z internetu jí rumunsky vysvětlují: "sýr," což má znamenat: "Dobrý den! My jsme turisti, jdeme z Paringu a když to dobře půjde, chtěli bychom přejít i Fagaraš. Viděli jsme jak se tu mrcasíte na poli a napadlo nás což takhle si koupit kousek sýra? Neměla byste, prosím vás, nějaký sýr na prodej?" Stařenka to pochopila a pozvala je dovnitř do salaše.

Z pozdějšího povídání se dozvídám že stavení bylo vybaveno jednou místností s ohništěm uprostřed, postelí s nějakou zvířecí kožešinou místo peřiny a na dlaň širokou lavičkou. Babka jim zkoušela prodat co mohla, od mléka přes jogurt, zákys, syrovátku až po vytoužený sýr. Nakonec v přepočtu asi za 70kč koupili tři kila dobroučkého balkánu. K nevíře.

Poté jsme, o poznání veselejší, pokračovali v pochodu až jsme se po nějaké chvíli dostali k pramenům a nabrali si vodu. Opět stejný problém s bobky, jenže tady byly koně. Po nedlouhém putování míjíme baču se stádečkem a nějakým uštěkaným psem. Ale ve chvíli kdy bača zvedne hůl pes už ví a nechává nás být. To byla chvíle kdy jsme viděli poslední červenou značku. Po slabé čtvrthodině chůze se rozhodujeme rozbít stan a tak lezeme na travnatý kopec vedle cesty, abychom zjistili že není až tak rovný jak to prve vypadalo. Rozhlížíme se po lepším místečku a nacházíme jej kousek dál na úbočí kopce kde byla malá rovinka. Jdeme ji pro jistotu prozkoumat, protože jsme se nechtěli zbytečně trmácet s batohy abychom zjistili že tam je stejně větrno jako na stávajícím místě. Nakonec nacházíme dvě místa kde už někdo kdysi stanoval: kamenné zábrany proti větru. To samo o sobě říká že to nebylo o nic lepší. Už tam očividně dlouho nikdo nebyl, tráva byla pořádně vysoká. Všude jinde byl pěkný anglický trávníček o než pravidelně pečují ovce. Na cestě zpět jsem zavadil o pýchavku a popadla mne houbařská vášeň. Nakonec to bylo jednodušší než se čekalo, stačilo zjistit kde hledat. Po svahu bylo sem tam několik keříků borovičkové kleče, která poskytovala houbám vlhkost. Stačilo jich pár obejít a nasbírat si kolik je libo. Byli to asi samí praváci, i když jistí jsme si vůbec nebyli, nádhera.

Když jsme se vrátili, uvařili jsme polévku z hub, čínských nudliček a podravky. Byla přímo výtečná. Potom jsme jako druhý chod uvařili kuskus a zamíchali do něj spoustu sýra. Ani jsme to nemohli dojíst, učiněná hostina. Nakonec jsme usnuli s očekáváním otravy po houbách a těžkých snů.

Zdálo se mi že jsem Ježíš, plešatý, nahý a šíleně potetovaný ... vypadám spíš jako Marylin Manson, navíc místo brady mám nablýskaný nárazník a na obličeji kovovou mříž. Vešel jsem spolu se dvěma mými společníky skrz zeď do domu jedné rodiny kde čekali dítě. Dítě se však narodilo příliš brzy a tak jsem jim ukázal jak v troubě vyměňovat a chladit tři topné spirály tak, aby se tam upekl kebab a brambory a zároveň aby na spodnější pozici mohlo - jakoby v inkubátoru - přežít nedochůdče. Houby bezpochyby byly halucinogenní.

Ráno nás probudilo krásné počasí, na snídani jsme dojedli zbytek kuskusu se sýrem a trochu sýra nám ještě zbylo na svačinu. Hned po snídaní jsem začal se zašíváním poškozeného sandálu. Jako nová ... "Bota" tím pádem zůstala připevněná ke krosně a pravděpodobně poprvé v jejím botím životě se nesla. Ráno nám bylo jasné že jsme ztraceni, ale tušili jsme že třeba ještě na červenou natrefíme, takže jsme vesele pochodovali dál. Po chvíli jsme narazili na rybníček s vyschlým přítokem, ve kterém rostlo trochu vodních kytiček, ale celkově ještě nebyl až tak zle zelený aby se v něm nedalo opláchnout, proto Martin s Romčou shodili bágly a trošku se cachtali. Já jsem se vydal kousek napřed abych za rohem našel rychlý pramínek, jal jsem se plnit lahve a sprchovat se ... voda byla ledová ale na sluníčku bylo příjmeně. Minulý den jsem si trochu spálil krk a tak jsem nosil na hlavě tričko. Potom přišli i milovníci a taky se trošku umyli, dokonce si umyli nádobí a vyprali prádlo. Potom jsme posnídali zbytek sýra a šli dál.

Bylo jasné že jdeme špatně a moc se nám nedařilo zorientovat se v mapě. Proto jsme se vyškrábali na nejvyšší kopec v okolí (původně jsme mysleli že je dobrý nápad tam jít, až poté se ukázalo že je to nejvyšší kopec v okolí) a zorientovat se nám podařilo. Zdálo se že jdeme přesně po červené cestě a rychle jsme vymysleli teorii že člověk zodpovědný za namalování značek jednoduše namaloval prvních pár a zbytek barvy stopil. Chvíli jsme se dokonce bavili vyhlížením červeně natřené salaše. Nakonec jsme docela rychle ušli slušnou vzdálenost až jsme se dostali na prašnou cestu po které kolem nás profrčela jedna terénní Lada, plná dětí jež očividně poprvé v životě viděli turisty a výtečně se tím bavili. Nakonec jsme vylezli na jeden sympatický kopeček s plánem že druhý den přejdeme úsek který musíme přecházet lesem ... ještě pořád jsme si nebyli moc jistí jak to je se zdejší zvířenou a trochu jsme se lesa obávali.

Z kopečku byla vidět docela velká chata, hádali jsme hotýlek pro turisty a rozhodli jsme se zajít si tam další den pro vodu. Oproti Romče a Martinovi jsem měl víc vody neb už mi došla jedna lahev lihu a tak jsem nesl o litr víc. Ovšem voda, smrdící a mírně chutnající po denaturovaném lihu se nedala příliš pít ... ale žízeň je žízeň. Z druhé strany se k nám hnal bača s ovcemi. Nabídli jsme mu slivovici ale vysvětlil nám že je chabrus na oči a že tedy nepije. Trošku nám pomohl se zorientovat v mapě, přišli jsme na to že nám to docela chodí a že jsme nešli až tak úplně špatně.

Božská snídaně: vařená cizrna, žádné vločky. Ovšem tak nějak nezávisle se nám všem dostavily zažívací potíže ... houby? voda? sýr? A tak jsme se z nouzových důvodů rozhodli nacpat se živočišným uhlím a zkrátit dnešní pochod na minimum. Normálně už bysme asi chtěli dojít k městu, ale takhle jsme jen měli v plánu zastavit na hranici klesání.

Martin s Romčou se šli podívat k hotelu a na mě připadla oblíbená úloha hlídání zavazadel. Nakonec se ukázalo že o hotelu zjevně ještě žádní turisti neví a že je prázdný. Nebyli tam ani obyvatelé ani majitelé. Vodu se tam nabrat nepodařilo ale naštěstí byl nablízku pramen z něhož čerpal vodu i hotel. Já jsem mezitím na prudkém slunci dřímal a očekával až se vrátí. Potom jsme chvíli šli, pod stoupáním do lesa jsme se zastavili a chvíli odpočívali. Původně jsme mysleli že budeme do lesa klesat, ale osud má, jak je známo, smysl pro ironii. Po lesní cestě projelo několik aut a mysleli jsme si na stopování, ale všechna projela opačným směrem. Nakonec jsme do lesa začli šlapat sami, potkali jsme tam nějaké borůvkáře, následovala obvyklá debata mezi dvěma skupinkami lidí jež si navzájem nerozumí ani slovo. Poté jsme šli dál, na konci lesa jsme potkali dalšího baču s velice rozmanitým stádem a mnoha psy, který nám potvrdil že jdeme správně. Alespoň do té míry co nám rozuměl kam chceme jít.

Po výšlapu na kopec jsme museli udělat zdravotní přestávku, vyrušilo nás až hřmění, kvůli kterému jsme se dali do kroku a zastavili se až u na první pohled lákavě vypadajícího, avšak mírně páchnoucího pramínku kde Romča umyla nádobí. Díkybohu že jsem ho s nimi neměl společné ... a že nejsem takový pedant na čistotu. Potom jsme šlapali ještě chvíli, až jsme dorazili na hranici lesa a po zjištění že tam už začíná sestup jsme postavili stan. Bylo vedro, takže jsme byli takoví polooblečení, lehli jsme si na louku pod strom a já se prospal, zatímco Martin s Romčou jedli, navštívili baču a popovídali si s ním ... do té míry do jaké si mohou povídat lidé jež nemají nic společného a nemluví ani zdaleka podobným jazykem. Dokonce nakrmili psa nějakými igelitovými obaly (nevědomky samozřejmě) a psovi to tak chutnalo že se vydal do stanu a sežral nám ptel s odpadky, což nás dost vyděsilo protože původně jsme si mysleli že se nám ve stanu hrabali nějací lidé. Ale to bysme jim křivdili, bačové jsou lidé dobrotiví. Navíc byla zábava dívat se jak s nimi lomcuje slivovice, jejich cujka je o poznání slabší. Člověk je prostě nemůže nemít rád.

Večer s Martinem zjišťujeme že máme trošku teplotu, já se potím a vařím si šalvěj, o chudáka Martina pečuje s nejvyšší péčí Romča, aří mu, dává mu obklady ... no hrůza. Člověk by se hned radši uzdravil.

Na programu dne byl sestup. Ráno mi zabralo dlouhou dobu další šití pravého sandálu, začal se trhat někde jinde, mrška jedna. Obšil jsem ho pro jistotu úplně všude takže už se vlastně nemohl rozbít. Takzvaný bezpečný sandál. Poté jsme vesele vyrazili na cestu, ta vedla příjemným lesíkem a vesele se točila, občas se ztrácela a občas objevovala až jsme někdy vůbec nevěděli kam jít. Po nějaké době jsme potkali mladý pár který nám poradil kam máme jít jestli se chceme dostat do města. A tak jsme šli ... otravovala nás hejna mušek kterých se, paradoxně nejčistší, Romča nedokázala zbavit ani prudkým během z kopce.

Město mělo být docela blízko, ne víc než jsme normálně ušli po hřebeni ... a tady nám cesta pěkně ubíhala protože sestup byl pod velice příjemným sklonem. Nakonec jsme byli uchlácholeni objevivší se turistickou značkou červeného trojúhelníčku která na mapě nebyla úplně v těch místech kam jsme chtěli jít, ale podle všeho jsme si moc nezašli. Potom jsme míjeli studánky, opuštěné domy, potůčky a skály které jen prosily abychom na ně vylezli ... škoda že jsme s sebou neměli lezecké vybavení. Celou cestu jsme se drželi silnice, vedoucí okolo řeky kterou jsme ráno viděli začínat jako potůček plný oleje ze strojů na kácení stromů který nám jen rostl před očima jak přibývaly přítoky. Chvíli to vypadalo že bude pršet ale potom se udělalo hezky že by i byla chuť se vykoupat, ale spěchali jsme abychom z města chytili rozumný spoj a nemuseli nocovat v civilizaci.

Šli jsme přímo nečekaně dlouho až jsem byl zastaven autem s nějakými místními lidmi jež hledali kemp. Ukázal jsem jim mapu a ukazoval jsem jim kde jsme míjeli nějaké domy. Ale oni vůbec nesouhlasili a pořád ukazovali na druhou stranu hřebene. To mne trochu znejistilo a ačkoli jsem je považoval za ztracence, po přezkoumání kompasu jsem zjistil že už jdeme nehorázně dlouho na jih namísto na sever, jak jsme měli jít. S touhle zprávou jsem se vrátil k Martinovi a Romče, měl jsem pořád tendenci šlapat chvíli před nimi. Ti mi však příliš nevěřili a tak jsme se ptali ještě jednou. Tak jsme potkali doktorku Florindu Cristescu, milou paní mluvící plynně anglicky která nám potvrdila že jsme opravdu na druhé straně hor. Doktorka byla na pikniku a nabízela nám jídlo a obecně byla velmi řečná a milá, taky byla jednou v Česku v Tatrách. My jsme však spěchali na svůj vlak který nás měl dostat na úpatí Fagaraše. Tak jsme se s doktorkou rozloučili a ani bychom se nedozvěděli že je to doktorka, kdyby nás po chvíli nedohnala a neřekla nám to. Nabídla nám něco pro nás hodně neuvěřitelného: tvrdila že vlastní několik pokojů v nemocnici a že nás může nechat přes noc přespat. Napřed jsme protestovali ale její argumenty byly rázné. V tuhle denní dobu už nic nejede, z městečka jezdí jen autobusy. Sprcha. Záchod. Zadarmo. Záchod! Pohodlná postel. Záchod! Neváhali jsme a nabídku jsme přijali, doktorka nám napsala lísteček se jménem nemocnice, jménem oddělení a svým jménem a dohodli jsme se že se setkáme na místě.

Zbytek cesty jsme ztrávili představami o stavu, vybavení a jídelníčku nemocnice a taky o tom zda se neprobudíme nakrájení na kousky, plovoucí v roztoku a prošpikováni trubičkami pulzujícími pestrobarevnými tekutinami. Skutečnost však měla být horší.

Paring, Kapacíny i Fagaraš jsou totiž technicky v Transylvánii. A my byli přesně uprostřed. Z nemocnice se vyklubal obstojný zámek, po kterém jsme chvíli bloudili a připadali si s našimi krosnami dost nepatřičně. Nakonec se nás ujala jedna z pokuřujících sestřiček a vedla nás katakombami do jiné části zámku. Tam jsme byli dovedeni před malou místnost ve které se chvíli rozhodovalo o našem osudu a nakonec jsme byli umístěni do apartmá poblíž.

V apartmá byly čerstvě povlečené postele, starožitný dřevěný nábytek, mosazný lustr, vestavěná skříň a naproti ní koupelna se záchodkem. Jako velice pohotový člověk jsem velice rychle obsadil koupelnu (vlastně skoro okamžitě) a umyl se ve vaně - lahoda. Potom jsme se vyměnili a nastoupili Romča s Martinem, kteří se umyli a začali prát. Já jsem si rychle sbalil své věci, neb jsem tušil že nás jistojistě budou každou chvíli někam deportovat. Ale přecijen jsem si užíval pohodlí a chodil si po pokoji oděn pouze v ručníku a seděl na zemi vedle postele a užíval si všechny radosti civilizovaného života. Vtom se přišla doktorka Florinda podívat jak se vede jejím svěřencům. Jen málo jsme věděli co se na nás chystá ... doktorka mě poprosila abych šel s ní, že mi něco ukáže ... a odvedla mě do pokoje kde seděla u počítače nádherná mladá slečna ze které se vyklubala její dcera. Tady že prý si můžu napsat e-maily domů a podobně. Trošku jsem se v tom ručníku styděl a tak jsem velice rychle zmizel, abych se o chvíli později objevil ve svém nejlepším tričku s pouze jednou skvrnou na pravé lopatce a čistých kraťasech.

Irina nejprve plaše prchla a na chvíli mi přenechala počítač, aby se poté vrátila a zahrnula mě svou pozorností a pomohla mi najít odpovědi na dotazy co se týče dopravy a podobně. Potom jsme spolu strávili pěkný večer, Irina mě provedla po okolí zámku, ukázala mi rybníčky s bílými lekníny a zahradu s růžemi. Nakonec jsme skončili na lavičce kde jsme si povídali dlouho do noci, nakonec navrhla že nás další den vezme autem do Sibiu, města na správné straně hor kde se odehrával středověký festival na který stejně chtěla jet. Jen s nelibostí jsem zjistil jak lámaná je moje angličtina, až jsem se za ni styděl.

Ráno bylo všechno trošku jinak, přes noc hodně pršelo a Irina se bála jet až do Sibiu takže se omluvila a vypadalo to že budeme muset jet po svých. Nakonec se ale ještě vrátila s tím že nás odveze jen do blízkého města kde naskáčeme do autobusu a pojedeme do Sibiu sami. Protože jsme měli ve městě ještě nějaký čas, zavezla nás na prohlídku kláštera kam ji rodiče často brávali když byla menší.

Klášter byl pěkný, pro nás trochu nezvyklý a plný lidí. Bylo to něco jako menší kostelíček, vevnitř zmalovaný náboženskými freskami svatých a možná i jiných lidiček se zářícíma cédéčkama nad hlavou. Zrovna byla bohoslužba, mniši moc krásně zpívali. Byli oblečeni do černých hábitů a dlouhých plnovousů, vypadali jako hásidi. Kolem kláštera byly záhony s kvetoucími květinami, nic halucinogenního bohužel. Celá zahrada byla ještě obemknuta domy ve kterých bydleli mniši a muzeum. Do muzea jsme jen nahládli, bylo tam přecpáno a nedýchatelno. Chudáci ti svatí na ikonách, když to musí snášet každý den. Irina nám vysvětlila že tady bydlí i případní návštěvníci kláštera, v Rumunsku vás totiž církev na požádání ubytuje a dá vám najíst, pokud vypadáte že to potřebujete. Návštěvu jsme završili procházkou kolem řeky Old, která teče hned pod klášterem. Ona to vlastně nebyla procházka, jen jsme chvíli stáli opření o zábradlí a povídali si.

Nakonec jsme si ještě poseděli v kavárničce u čaje a zákusku, poté už jsme museli na autobus. Bez Iriny bychom to asi zvládali jen těžce neboť na autobusovém nádraží také nemluvili anglicky, navíc tam nějak nebyl zaveden koncept nástupišť, autobusy prostě zastavily kde bylo místo. Díky ní jsme usedli do toho správného autobusu do Sibiu a museli se s ní rozloučit. Po cestě se počasí hodně zkazilo a když jsme v Sibiu vystupovali tak pršelo.

O Sibiu Irina prohlásila že je to Rumunské centrum kultury. Nádraží moc kulturně nevypadalo, ale možná to dělal jen ten déšť, lampy porostlé nějakou plazivou havětí a rozestavěné nebo rozdemolované (to je jako rozestavěné, jen jde o opačný postup) domy okolo. První starostí bylo zjistit jak se večer dostaneme dál do Brašova, toho jsem se hrdinně zhostil abych zjistil že autobus nám jede v pět odpoledne, což se nám nezdálo, ale vlak jede příjemně ve tři čtvrtě na dvanáct s příslibem příjemného pospinkání po cestě.

Na nádraží jsme potkaly dvojici děvčat z Kanady, které si při škole přivydělávaly v nějakém fastfoodu a teď cestují celé prázdniny po evropě, jsou nalehko, spí po hotelích a všechno si kupují. Británie, Čechy, Chorvatsko, Rumunsko a ještě snad Itálie ... kde na to proboha berou? To si přece nemohly vydělat. Nebo mohly? Taky se byly podívat na středověký festival, ale byly zklamané protože kvůli dešti se toho prý moc nedělo.

Nakonec nás hlad přemluvil vyrazit do deště, abychom našli nějaký příjemný supermarket kde bysme si koupili kus žvance a poté se někde najedli. Hledat supermarket ve velkoměstě je špatná zábava, protože ho většinou najdete až někde na kraji ... a to bývá daleko. Takže abychom nechodili zbytečně sem a tam, zeptal jsem se nějakých lidí, čekajících na autobusové zastávce. Na anglickou otázku zareagovala jedna ženština zděšením a následným útěkem. Ukázalo se že utíká pro svou dceru, místní kadeřnici čekající v naleštěném BMW. Dcera si vyslechla naše dotazy a řekla nám že nás tam jednoduše hodí. Takže jsme se naskládali do auta a čekali jsme. A na co že to čekáme? "Až přijede autobus aby po něm máma mohla něco poslat." Nakonec jsme se přecijen dočkali, ukázalo se že to 'něco' je padesátikilový pytel cukru který pojede (sám) autobusem za tátou který z něho uvaří nějakou alkoholovou mňamku. No to jsou věci. Ještě jsem ani neolízal z ramena všechnu sladkost a už jsme frčeli směrem k Plusu. Tam s námi naše samaritánky nakoupily, pomohly nám vybrat co potřebujeme a pak nás opustily. Byli jsme v pokušení nadhodit téma ubytování, ale v tom nám naše dobré vychování zabránilo.

V pěkném parku s pěknými houpačkami a originální vodní atrakcí jsme pojedli koupený chléb se sýrem a vydali jsme se na cestu zpět do centra. Chtěli jsme se podívat aspoň na zmoklý středověký festival, na kterém se nic neděje. Lepší než žádný festival. Párkrát jsme se zeptali na cestu a nakonec jsme dorazili na náměstí kde probíhaly nějaké šermířské souboje a bylo tam několik stánků s atrakcemi. Obecenstvo bylo početné a všichni prožívali hrdinné kousky šlechetných rytířů, bojujících o srdce a další orgány sličných šlechtičen. Jen nám to z nějakého důvodu přišlo šíleně směšné, skoro až jako parodie či fraška ... a tak jsme museli odejít dřív, než někoho pobouříme.

Zajímavou zkušenost jsme zažili v místní směnárně kde byl sice pěkný kurz, ale taky nekřesťanská komise. Nápis s komisí byl však ve výloze šikovně překrytý cedulí "Směnárna", takže člověk se musel sehnout aby ho viděl. Z toho plyne poučení že než něco podepíšu tak si to přečtu. No ale přišli jsme jen o tři stovky. Nakonec jsme varovali ještě nějaké turistky z Polska které přicestovaly stopem, jsou registrované na www.hospitalityclub.org a přespávají u dalších lidí z klubu. Tomu se říká luxus, už jsme taky zaregistrovaní.

Martin si uminul že půjdeme do čajovny. Nic bych nenamítal, avšak byl jsem to zase já kdo se musel ptát kde je čajovna a ve městě očividně žádná nebyla a místí ani nevěděli co se po nich vlastně chce. Tím jsme zabili asi hodinu. Martina přesvědčila až jedna prodavačka v krámku s oblečením, která při otázce: "Nevíte kde je tu čajovna?" Čiperně vyběhla na ulici a ukázala na zahradní posezení jedné restaurace se slovy: "Tady si taky můžete dát čaj." Takže jsme nakonec skončili v pěkně vypadající hospůdce a okusili místní pivo Ursus. Trochu nás udivilo že zjevně není zvykem čepovat ze sudu, dostat k lahváčům sklenice je zřejmě nadstandard.

Nakonec jsme se přesunuli na nádraží že ještě dvě / tři hodiny počkáme a potom pofrčíme naším vláčkem. Ale k velké nelibosti nás všech jsem to zeslonil a zjistil jsem špatný vlak. On sice jel, ale byl to rychlík který stojí víc než dvojnásobek osobáčku. Takže jsme nakonec měli čekat do tři čtvrtě na čtyři ... šest hodin! Rumunsko očividně čerpá prostředky EU do kterého nedávno vstoupilo, o tom vypovídala spousta špatně umístěných informačních cedulí (na každé byla značka "stojíte zde" ... ovšem trochu jinde než může pozorovatel bez složité soustavy zrcadel stát) a nefungujících informačních terminálů. Taky nádraží bylo v rekonstrukci, takže jsme nemohli do čekárny, žádná nebyla. Na druhou stranu to mělo svoji atmosféru, v podchodu ke kolejišti tekla ze stropu voda a nebýt pohotových železničářů kteří napřed oddeklovali kanály aby mohla volně odtékat a potom pro jistotu ještě rozmístili několik kbelíků, bylo by tam značně kluzko.

Snažili jsme si udržet dobrou náladu, což nám docela šlo. Potom jsme dostali chuť na procházku po městě, ale chvíli poté co jsme vyšli začalo pršet, takže jsme se zase stáhli zpět. Nakonec jsem se osmělil a přímo na perónu jsem zapáli svůj lihový vařič, který napřed sklízel pouze pobavené pohledy ostatních čekatelů na vlak ale když začala vonět polívečka, pohledy se trochu změnily. Nakonec jsem uvařil ještě hrnek čaje pro Martina a Romču aby na mě nebyli příliš nazlobení.

Nakonec jsme dostali spásný nápad přespat ve vlaku, který se už zdál byýt připravený na nástupišti. A tak jsme se poptali babek za pokladnami které kývaly, ale nebylo moc jasné že vlastně rozumějí tomu co po nich chceme. Romča se zvládla rukama nohama rumunsky zeptat nějakého nádražáka jestli tamten vlak opravdu pojede do Brašova. Kývl a tak jsme naběhli do vláčku a jali se spát. Romča se naštěstí ještě v noci (rozuměj když už jsme dávno spali, ona byla noc i předtím) zeptala kolemjdoucího nádražáka jestli to opravdu jede kam chceme. A pak to začalo ... ten chlap spustil hroznej virvál, čímž nás s Martinem vzbudil. Byla to hrozná dezorientace, protože nemluvil anglicky a tím pádem jsme mu nerozuměli ani slovo ... navíc jsme byli zpitomělí jako když vás vzbudí o půlnoci (nevzpomněl jsem si ani na jména věcí co si mám ze školy pamatovat když mně vzbudí o půlmoci, natož abych si vzpomněl co se za nimi skrývá) Napřed jsme si mysleli že nás chce vyhodit z vlaku, ale to se mu nezdálo. Řval a řval, na všechno odpovídal "ne" a něco nám odpočítával. Nakonec jsme zjistili že před ním utíkáme dál do vlaku, což se mu docela líbilo a fuňěl nám do zad a dupal. Nakonec zahlásil něco jako: "fnhfgh!" a gestem nám naznačil že nesmíme překročit čáru a zmizel. Až později nám došlo že se vlak dělí a že nás chtěl dobrosrdečně dostat do části vlaku která jede naším směrem. A to bylo naše noční dobrodružství.

Když jsme vystoupili v Brašově, napřed se na nás na nádraží sesypali lidi co nám nabízeli nezletilou zmrzlinu, ubytování, drogy, zkontrolovat jízdenky ... a tak. Nakonec jsme jim utekli z nádražní budovy abysme se rychle schovali pod banku. Prší, samozřejmě. Znechuceni jsme si chtěli prohlédnout aspoň ty historické budovy a potom odsud zmizet jak jen to bude možné. Chvíli se bezcílně motáme po městě, necháme si poradit od lidí kudy do centra. Lidi jsou i přes počasí přívětiví a snaží se pomoct a tak skoro hned šlapeme správným směrem, chvíli se schováváme v podchodu. Jsem nějaký apatický, žmoulám čokoládu a abych lépe vyjádřil svou náladu a názor na déšť, ani ji nevyndávám z obalu a jím ji jak to příroda chtěla. Náladu nám zlepšuje návštěva záchodů na benzínce, byly to zřejmě záchody pro zaměstnance. Potom se přidal ještě jeden světlý flek na jinak šedivém dni: našli jsme pěknou zastřešenou šachovou hernu kde se schovává nějaký policajt aby nezmokl. snaží se předstírat aktivitu a ostřížím zrakem sleduje parkoviště za městským úřadem.

Rozděláváme vařiče a děláme snídani. Nemáme tak úplně dobrý pocit z toho že rozděláváme oheň policajtovi před očima, ale on se nás nakonec bál víc než my jeho a někam se zdekoval. Než jsme stihli dojíst, přestává pršet a my činíme zdravé a demokratické rozhodnutí zkusit stopovat směrem domů a už ten zbytek nějak doklepat. Na Fagaraš v tomhle počasí ani náhodou, k moři je to daleko, za vlak bysme se nedoplatili. Takže vycházíme, herna byla vedle pěkného parku a tak martin postřílí několik fotek. Po Hollywoodském vzoru je tu nápis z velkých plechových písmen, podložený kopcem nad městem. Říká: "Brašov." Obcházíme snad celé město, než se dostaneme na tu správnou výpadovku. Batohy shazujeme u benzínky s tím že se budeme ptát zastavivších lidí. Ale nic není tak jednoduché jak vypadá, na benzínce byli zřízenci kteří chodili řidičům natankovat a vůbec nás tam neviděli rádi, nebo tak aspoň nevypadali. Po hodinovém mučení kdy jsme se ptali tak padesáto řidičů a nikdo nás nevzal jsme načmárali ceduli, zvěstující "Sigishoara" a vydali se na silnici.

Asi po pěti minutách jsme stopli dva týpky v autě, když jsme se ptali spolujezdce jestli nás vezmou všechny i s báglama tak jen pokrčil rameny a prohlásil že on je taky stopař. Nakonec jsme skončili vzadu s jednou krosnou na klínech. Spolustopař mluvil (narozdíl od řidiče) anglicky, v Čechách už prý byl s bandou kamarádů a bylo to tam super. Nějak nemám snahu zapojit se do hovoru a předstírám spánek. Romča předstírá že jí je šouflo. Martin nemusí ani předstírat že moc nemluví anglicky. No my jsme páreček ... nás bych tak vzal stopem. Pak tak trochu uvažuju o tom že romča možná nepředstírá že jí je blbě. Při sledování provozu zjišťuju že přejíždíme libovolně do protisměru, objíždíme auta zleva zprava, kudy se to hodí. Potom přišly serpentýny do kopce, vždycky jsme pěkně obkroužili po levém okraji silnice, objeli několik protijedoucích aut a poté se zase na chvíli zařadili do svého pruhu. Ony tam vlastně žádné pruhy namalované nebyly, možná je to jen nějaký náš předsudek. Nakonec si ale řidič všiml že mu tam zelenáme, což přikládal tomu že nám na nohou leží ta obrovská krosna a nemáme tak dost životního prostoru na dýchání. A tak zastavil uprostřed lesa, vlezl si pod auto a začal k našemu zděšení demontovat podvozek. Potom se ale ukázalo že tam jen chce přichytit rezervní kolo které měl položené v kufru. Tím se uvolnilo místo na překážející krosnu, řidič si umyl ruce svou Coca-Colou (nabídnutou vodou a hygienickým kapesníkem na leštění dětských půlek nepohrdl) a vyrazili jsme dál. Nakonec jsme dorazili do Sigishoary kde se nám ještě druhý stopař vyptal kde je nějaká tursitická podpora, zamávali nám a odfrčeli. Bez placení.

Sigishoara byla moc pěkná, byl tam úhledný bílý kostel a nějaký hrad. Před kostelem seděl žebrák prosící o něco k jídlu. Dostal zbytek mentolových bonbónů. To se nelíbilo ani jemu ani milovníkům, protože jsem jim semtam nějaký dal. Vlezte mi na záda všichni. Prohlídce hradu jsem se dobrovolně vyhnul se záminkou hlídání zavazadel, ale to se neukázalo být docela dobrý nápad protože si mě rychle našlo nějaké dítě, žebrající o euro. No mělo to hezky spočítané: "aspoň víš, co od života chceš," říkám mu. Jako správný pacifista jsem zaujal pozici lotosového květu a jal jsem se bez pohnutí hypnotizovat horizont a meditovat. Dítě nechápe a na chvíli odchází aby si vyzkoušelo jestli mně to třeba nepřestane bavit. Ale nepřestalo. Pak ho nakonec okovanou holí odehnal Martin, když se s romčou vrátili z hradu. Potom jsme navštívili místní turistické informace kde nám řekli že koupat se tu nedá, melouny nevedou a pokud chceme kempovat, máme jít tam na ten kopec a oni si večer přijdou vybrat nějakou tu kačku na podporu kultury.

Nakonec jsme procházeli městečkem s cílem vyškrábat se na nějaký jiný kopeček, kde by nás vymahači nenašli. Bylo to jak chodit po nějaké vesničce na jižní moravě, před každým domečkem nějaká konstrukce nesoucí víno, i styl těch domů byl stejný. Nakonec se nám podařilo vyškrábat se na kopec za hřbitovem, kde jsme rozbili stan a uvařili. Kopec je zalesněný, v lese nad stanem se nějakým způsobem odráží povyk dětí a štěkání psů zezdola z města ... je to trochu děsivé, nikdo tam není a přece jsou odtamtud slyšet dětské hlásky. Večer děláme ohýnek a vaříme kotlík čaje, potom už ho Romča s Martinem ani nezkoušeli umýt.

Ráno chvatně balíme, umýváme se před podobiznou Ježíše a jdeme stopovat. Stopujeme docela rychle mladý pár který nám vysvětluje že se vrací z války a jde se znovu zakempit v jejich starém bytě. Ach ta angličtina. Zase jedou jako zvěř, ale už se nebojíme ... začínáme být otrlí. Vyhazují nás v Targu-Murés na náměstí a docela slušně při tom blokují dopravu. Ale nic si z toho nedělají, troubení klaxonů a pořvávání kočích nedbají. Děláme pár obrázků náměstí, snažíme se sehnat záchodky a meloun. Nakonec nám mladá domorodkyně radí abychom se dali kus na sever a tam to prý najedeme. Nacházíme zelňák, támhle si chlap nese melouna! Kupujeme pětikilového macka který není zrovna levný, dali jsme za něj deset těch jejich, což je asi devadesát korun, nebo spíš víc s naším hrozným kurzem. Meloun baštíme ještě na tržišti, pak kupujeme ještě víno, pětadvacet za kilo ... ale dal nám slevu na dvacet. Trochu fotíme a jdeme se zase posunout, mohli bysme chytit stopa ještě do dalšího města, nikdo za to nechce žádné peníze tak někam pofrčíme.

Jdeme zase šílenou štreku kolem hlavního tahu. Po cestě navštěvujeme supermarket abysme zjistili že tam mají záchody i levnější melouny. No s tím už se nedá nic dělat. Nakonec dojdeme na kraj města kde stojí elektrárna a její zaměstnanci kterým právě skončila směna všichni stopují na autobusové zastávce. No to tedy není nic moc ... jdeme ještě za roh, ale marně ... nemůžeme nikoho stopnout. Naproti elektrárně stojí Baumax-x a za ním je příjemný kopeček na kterém by se dalo přespat a časně ráno vyrazit zase stopovat. A tak jdeme, spokojení že už bude zase konec ... strávili jsme celý den ve městě a jeho prašný horký vzduch se nám vůbec nelíbí, tím spíš že ještě před několika dny naše nosy byly kam ještě nikdo nečichal. Bohužel výstup na kopeček není tak snadný, protože si nám přes cestu lehl potůček nebo spíš stoka. Prý to budeme obcházet ... pokouším se přeskočit, avšak po únavném dni a se stále těžou krosnou na zádech přistávám na protějším břehu, tak akorát abych si lehl do kopřiv a sjel po strmém okraji zpátky do stoky. Romča s Martinem na mě pokřikují: "A proč že se vracíš?" Jsem popálen a pošpiněn, hned se umývám, padlo na to spoustu vody. Nakonec potůček přeskakujeme jinde. Na druhém břehu je na svahu napajedlo, cachtám si v něm sandále. Na co tady asi je to napajedlo? Stoupáme po kopci, spolu s dráty vysokého napětí, vedoucími z elektrárny. Sloup na hraně kopce je zapuštěný do země a dráty jsou jen pár metrů nad zemí ... ještě aby do nás tak uhodilo, když jsme se táhli až sem ... a tak to s respektem obcházíme.

Stavíme stan za podivných okolností: z dálky se ozívají strašlivé zvuky, potom za horizontem začne něco hořet a blíží se k nám oblaka kouře. Nakonec to završí stádo ovcí, které se bez jakéhokoliv varování vynoří z kukuřice a civí na nás. Nakonec ale pokojně odejdou. Vaříme si naši šlichtu, Romča a Martin plánují jak si rozdělit potraviny aby až do konce nemuseli jíst vločky.

Ráno opět vstáváme o něco svižněji než obvykle (ale ne o moc) abysme vyrazili na stopa. Romča trvá na návštěvě Baumax-xu, chce si prý vybrat kachlíky. Na záchodcích pášeme hygienu a doplňujeme vodu. Potom jdeme dovnitř, ale batožinu musíme nechat u pokladen, oni nám to prý pohlídají. Nekecali. Šíleně dlouho procházíme mezi regály, vybíráme krytiny, toalety a sprchové kouty. Dost bizarní turistická záležitost. Zakončujeme návštěvou oddělení vodovodních baterií a jdeme stopovat. Stopujeme kravaťáka ve Fabii, hned úlisně hlásíme že to dělají u nás. Prý to není na rumunské cesty, má to nízko podvozek a pořád to drhne o kamení. Vysvětlujeme mu koncept silnic, uznává že to může být dobrá věc.

Kravaťák nás bere do 150km vzdálené Cluj-Napoca, má tam nějakou obchodní schůzi ... kdybysme na něj počkali, vezme nás i dál. Ale to odmítáme, byli bysme tam moc brzo. I tak si ještě asi uděláme odbočku někam do kopců trošku pošlapat. Ty města se přecijen celkem rychle začnou zajídat. Anglicky až tak úplně dobře nevládne ale chce si povídat a je docela v pohodě. Bohužel nikam zrovna nespěchá a tak se hovor natahuje na několik hodin. Sedím vepředu, takže si s ním povídám skoro úplně jen já. Romče je zase špatně, takže jí ani do řeči není. Takže jsme probrali od nejhezčích holek v zemi přes národní jídla až po ekonomiku a politiku. Bylo to docela fajn, vzhledem k tomu že jsme se vůbec neznali se dalo povídat o čemkoliv takže jsme se za ty tři hodiny nedočkali trapného ticha. Nakonec nás vyhodil docela dobře v centru, bylo to maličko podobné Brnu. Dostali jsme radu jet na konec autobusem, sjížděli jsme k městu z kopce takže jsme viděli tu monstrózní aglomeraci a nápad jsme okamžitě adoptovali.

Za chvíli už jsme zase stopovali, sice ne úplně na kraji, nápad s autobusem tak úplně nevyšel, ale nebyli jsme tam sami. Mělo to zajímavou organizaci, byla tam dvouproudová silnice a vedle ní autobusová zastávka. Bylo nás tam tak dvacet stopujících lidí, stáli jsme v prvním pruhu aby auta jezdila jen v druhém. Když někdo něco stopnul, řidič většinou priojel mezi stopaři přes první pruh až do autobusové zastávky, takže jsme pořád před někým uskakovali a za někým běhali, nikdy nebylo moc jasné komu vlastně auto zastavuje takže jsme se o něj vždycky poprali. Nakonec jsem byl vybrán na řadu na stopování a podařilo se mi stopnout minibus.

Minibus na sobě neměl žádné nálepky "taxi" ani "transport," takže jsme do něj důvěřivě naskákali. Vypadalo to že v něm sedí celá rodina: máma, táta, babičky ... a na dvorku ještě posbírali pár dětí a naházeli je tam taky, aby to bezpochyby skvělé vozítko trošku využili. Potom se ale ukázalo že to není vůbec rodina, ale různí stopaři. Pak se ukázalo že jsme v průšvihu, protože ti ostatní při vystupování platí. ("Oni mu za to platí, co teď?!") A tak jsme chvíli vymýšleli teorie jak rychle vystoupit, aniž bysme v autě nechali krosny se kterýma by nám ujel, ale potom jsme se pochlapili a když vystoupila poslední babka, jsme řidiči vysvětlili že na cestu máme jen tři lei a že bysme se chtěli vézt až do Alesd. Řidič nepochopil co po něm chceme, peníze za jízdu totiž nevybíral, lidi mu je dávali prostě sami. Nakonec nám nabídlul že nás za ty tři lei vezme do Bukureště (úplně na druhou stranu), což jsme zdvořile odmítli. Nakonec vlastně ani nechápal proč mu ty peníze dáváme když už jich máme málo. Když jsme dorazili do Alesd, chtěli jsme trošku šlápnout do kopců, to už ani nebyly hory, a přejít na druhou stranu na další silnici která vedla z Devy do Oradei a tam do Oradei dostopovat.

Alesd byla šíleně rozbitá vesnice silničního typu, okolo které protékala řeka. Bylo tam několik řad chatrčí, trošku jako z filmu Město Bohů (Cicade de Deus) a stejně tam vypadali i lidi. Martin se tam bál vytáhnout foťák, takže odtamtud nic nemáme. Od silnice jsme urazili mizerných pár kilometrů do nějaké další vesničky, kde si nás nikdo nevšímal, ani se na nás neotočili, ani nepromluvili ... připadali jsme si jako duchové, asi byli na turisty zvyklí a věděli že od nich nic dobrého nedostanou a stejně jim nebudou ani rozumět. Tak jsme vystoupali na terasovitý kopec s příjemným anglický trávníčkem, stříhaným krávami. Jen snad byl trochu červivý od myší, které si do trávy vyhrabaly zákopy. Tam jsme postavili stan, při zapichování kolíků byla půda nápadně tvrdá, dokonce jsme museli použít primitivní nářadí ... teď už bylo jasné proč mají myši jen zákopy a ne podzemní chodbičky ... tímhle by se prostě neprokopaly.

Večer začíná trochu pršet, ale to už jsme ve stanu a tak nám to nevadí. Dáváme si do hlavy a když se to tak vezme, měli jsme pěkný den ... urazili jsme přes 200km za třicet korun dohormady za tři lidi.

Den jako každý jiný, řeklo by se ... ale ráno začalo pršet a bylo rozhodnuto zrušit pochod a zůstat celý den ve stanu. Jedinným problémem byla voda pro kterou jsem se ochotně vydal ... co by člověk dělal celý den sám ve stanu? Když tam jsou dva tak se spíš zabaví. A tak jsem šlapal pěknými listnatými lesíky, travnatými planinami a veselými loukami. Co je to veselá louka? Tady byly všude takové pěkně vybělené kameny, které byly rozsázené po louce, takže vypadala jako taková zubatá veselá louka. Asi dvě hodiny se mi dařilo vyhýbat lidem, ale bohužel i vodě. Potom si voda našla mě a začala na mě seshora padat. To nebylo tak úplně co jsem chtěl, navíc jsem šel už dvě hodiny v kuse a měl jsem strach že ty kopce přejdu až k té silnici ke které jsme měli namířeno. Takže jsem se otočil a mírně jinou cestou jsem se dal zpátky. Vodu jsem nenašel žádnou, ale krásně jsem se prošel a ani jsem moc nezmokl. Měl jsem trošku obavy abych nezabloudil aby o mě neměli starost ... já vlastně rád bloudím a dělám to často, ale tady to zkrátka nebylo úplně namístě. Když jsem se vrátil ke stanu, Romča byla někde na procházce s foťákem a Martin seděl a o něčem přemýšlel.

Nakonec se pro vodu vydali pro změnu Romča s Martinem do vesnice ze které jsme předtím přišli. Romča měla takovou představu že tam natočí vodu z vodovodu, ale nakonec jsme byli rádi za vodu z improvizované studánky - pramínku. Tím se skončilo naše denní dobrodružství a zase jsme ulehli, rádi že už nemusíme stavět stan.

Tento den jsme chtěli trošku chodit a dostat se někam, odkud bysme mohli nazítří ráno chvatně vyrazit k silnici a nechat se odvézt do Oradei, odkud nás nabere naše cestovka. V cestě jsme měli dvě přehrady, které nás dělily od silnice, rozhodli jsme se že přejdeme po hrázi jedné z nich. A tak jsme si šlapali, počasí se udělalo ukázkové a sluníčko si na nás vynahrazovalo ten včerejší uplakaný den, kdy nedostalo svoji šanci.

Šlo se pěkně, byly to jen mírné kopečky, až na pár chvil kdy jsme se museli prodírat lesem, houštím ostružin a nakonec opravdovou džunglí s liánami. Ono se sice pěkně chodí podle kompasu, ale člověk se musí držet nějakých vychozených cest ... a ty tam buďto nebyly nebo vedly trošku jinam a my neměli mapu abychom zjistili kam, takže jsme šli prostě pořád rovně, pokud to šlo. V poledne jsme se na chvíli vyplácli v pěkném sadu na kopci, pojedli trošku Martinovy nugety a hádali se o podivném ovoci co tam rostlo. Velikost to mělo jako jablka, i kulaté to bylo ... ale byly to očividně hrušky (což je můj objektivní názor), každopádně tak jako tak to k jídlu nebylo. Po lehkém obědě jsme vyrazili znova vpřed, ale po chvíli nás zarazil strmý sráz a my se ocitli nad lomem.

Seskákat do lomu s krosnou na zádech a v mých horských sandálích jsem si pokládal za akt hrdinství a tak jsem se do toho s vervou pustil. Nakonec to dopadlo dobře, dokonce jsem se zvládnul vyhnout lavině kamení kterou na mě martin strhnul. "Pozor, tadyto možná spadne. Ne, drží to ... v pohodě, můžeš dál." No a pak už jsem jen uskakoval ... víte jak to bývá. Ukázalo se že to je lom na cement, který vlastní firma Holcim ... od nich mám cement ze kterého jsem dělal Concrete Jungle, takže jsem to bral jako pěknou exkurzi. Lom byl monstrózní, rozlezl se po celém úbočí kopce a než jsme se z něj vymotali, chvíli to dalo.

Když jsme sešli z lomu, potřebovali jsme přejít ještě kousek k přehradám, abychom ráno nemuseli chodit příliš daleko. Musím se přiznat že jsem způsobil jisté zmatení když jsem tvrdil že máme odbočit ještě o křižovatku dál, takže nakonec jsme ťapali kus po poli a poté po rozbitých cestičkách vyjetých od traktorů. To nám nepřidalo moc potíží, až na ty při překračování železničního náspu který byl obklopen bujnými keříky a stromečky a přeskakování potůčku, které však naštěstí tentokrát skončilo dobře.

Stan jsme postavili kus od železnice a asi stejně daleko od rovnoběžné silnice, jež nás měla další den zavést k přehradě. Při sestupu z lomu jsem si zase natrhl sandál v místě které ještě nebylo sešité. Takže jsem se večer bavil sešíváním všeho co ještě nebylo sešité, takže teď mám opravdu nezničitelné horské sandále. Užili jsme si svoje předposlední jídlo v Rumunsku a šli jsme brzo spát, abychom mohli opravdu brzo vstávat. Když jsem totiž říkal že jsme vstávali časně, bylo to určitě po deváté hodině.

Vstáváme časně, tentokrát opravdu ... kolem sedmé. Stan je ještě mokrý když ho balíme. Chvatně kráčíme na silnici a k přehradě. Přehrada je megalomanské vodní dílo, není vidět kde začíná. Podle dobré rumunské tradice je na přehradě malá vodní elektrárna, na obou stranách stojí pár rybářů. Ti před elektrárnou chytají normální ryby, ti pod elektrárnou chytají porcované filé, každý dle svého gusta. Když scházíme z hráze, míjí nás pes za kterým běží dostavník plný rumunů, tažený koněm. Pes bude asi vůdce, udávající cestu. Směle vjíždějí na hlavní silnici a ženou se opačným směrem než my.

Zase stopujeme, tentokrát stopne mikrobus Romča. Dohodneme se že dnes mu nic nedáme a uvidíme jak se na to bude tvářit. Jsme to ale hulváti, češi se nezapřou. Na druhou stranu ssebou aspoň netaháme paštiky. Svižným tempem dorážíme do Oradei, chtěli bysme navštívit termály, ukazujeme mu je na mapě a chudák, nic netušící že nic nedostane, nás zaveze skoro až k nim. Ale nevypadal že by mu to vadilo.

Před bazénem narážíme na odpor vrátného který nás nechce pustit dovnitř. Nepomáhá když mu gestem tonoucího člověka vysvětlujeme že si chceme jít jen zaplavat. Ale po cestě jsme viděli ještě nekryté koupaliště, tak se podíváme aspoň tam. Romča z toho sice asi nic mít nebude, je docela kosa, ale aspoň se umejem. Na pokladně nám přisoudili skoro sami studentskou slevu, kterou se nám za celý výlet nepodařilo přes sebevětší snahu nikde vyhádat. S mírnými obavami se vydávám do vody ... a hele, my jsme vlastně v termálech, je to krásně teploučké, ani plavat se v tom nedá protože to by se člověk zpotil. Takže si užíváme hodně příjemný a zasloužený relax, spojený s očistou. Voda je mírně barevná takže ani není vidět co se z nás odlupuje.

Něco po dvanácté se sbíráme a razíme ochutnat nějakou typickou rumunskou baštu ... jaký omyl ... celé město je prošpikované fastfoody a pizzériemi. Nakonec se vracíme k bazénu u kterého jsme viděli příjemně vyhlížející hospůdku. No nádhera ... sice jsme se tam vrátili až po dvouhodinovém chození, ale tím větší je naše radost. Jedinné rumunské jídlo je sice polévka, Martin měl selskou kyselou a já jsem měl gulášovou (mezi kterými jsme nedokázali najít ani tři rozdíly), ale byla moc dobrá a byl jí kotel. Číšník nám přinesl dva talíře, hluboký na mělkém. A potom z mísy nabíral polévku tak dlouho dokud nezačala přetékat. Jako další chod bylo kuře, Romanka jej měla na přírodní způsob, gratinované, Martin měl jakýsi řízek a já jsem měl kuře po Kyjevsku. K tomu salátek a hrnec majonézy ... a i porce byly monstrózní. Jedním slovem parádní-oběd.

Romča si před obědem stihla koupit a napsat pohled pro jednu svou kamarádku, jež potkala na studijním pobytu ve Francii a chtěla jí ho poslat. Taky jsme chtěli utratit svoje poslední peníze za sladkosti, takže jsme se zase vydali hledat supermarket. Pak jsme ale raději zamířili hledat poštu, protože Romča měla strach že v marketu nebudou mít známky. Jak nám ale vysvětlil náhodný kolemjdoucí, kterého jsme si vybrali, jak padne pátá, všichni z pošty běží domů a nakládají se do lihu jak nejrychleji to jde, takže bude zavřeno. Stejné to prý bude se supermarketem. A tak jsme nakonec nakoupili jen v normálním obchůdku, každému nějaké čokoládky, Romance ovoce a dohromady velkou pixlu zmrzliny. Když jsme dojedli zmrzlinu, vydali jsme se hledat autobus, což bylo dobré rozhodnutí, neboť mapa Oradei kterou jsme dostali od cestovky měla zmatečné měřítko a dala se zorientovat několika způsoby a zkrátka nám chvíli trvalo než jsme se našli. K autobusu jsme dorazili hodinu před odjezdem, všichni už tam byli a tak řidič demokraticky rozhodl že teda nebudeme čekat. A tak jsme odjeli, málem jsme tam nechali růžovou igelitku (ne naši, prostě nějkou) a doopravdy jsme tam nechali dva zoufalce, kteří někam odešli aniž by o tom někdo věděl, ale věci včetně telefonů měli v autobuse, takže se jim podařilo dovolat se řidičům od nějakého rumunského dobráka asi až za dvě hodiny po odjezdu, takže jsme se nevraceli. Kéž bychom se pro ně vrátili, byli bysme v Brně v nějaký lidský čas, takhle nás tam vyhodili ve tři ráno a my marně hledali kde postavit stan.

Každopádně nakonec jsme to přežili a vy si tady můžete prohlédnout nějaké fotečky co jsme ssebou přivezli: